Inscenaci Dva světy, ostravského souboru Bílá holubice sice v žádném ohledu rozhodně nepovažuji za experimentální, to ovšem neznamená, že není velmi dobře, že se do programu letošního Šrámkova Písku probojovala. Její zařazení totiž nejen žádoucím způsobem rozšířilo žánrový rádius přehlídky, navíc se v přívětivém sobotním dopoledni stalo přirozeným spouštěčem pozitivních emocí.

Spojení tanečníků zdravých s handicapovanými je v podání renomované moravskoslezské divadelní grupy vysoce funkčním crossoverem, kterému se povětšinou daří vyhýbat se nebezpečným bažinám citového vydírání. Zbytečně nepatetizující, neokázale něžná poetika kráčí ruku v ruce s nepovrchně traktovaným poselstvím, jež z přediva asociací staví bezprostřední mosty mezi jevištěm a hledištěm. Sugestivní zpráva o potřebě být spolu tady a teď směřuje k samotným kořenům podstaty umění. Bariéry se rozpouští jak deprese v rumu a divadlo Fráni Šrámka se na pár chvil stává oázou bujaré radosti.

Jest to málo? Domnívám se, že ani náhodou.

Bílá holubice, upřímné díky!