Plénum:

Školácká chyba: nebylo slyšet. 

Zjevení magie, komunikace mezi rostlinami a živočichy, kterou v divadle nikdy nezažil. Otevření nových možností. Jemně a nenásilně udělané a účinné.

Násilná manipulace s květinami – utrpení diváka. Část diváků se zaseklo na přemýšlení o tom, jak trpí ty živé květiny při manipulaci na jevišti a převozem. Co všechno ty květiny zažily. 

Plénum:

Bylo to famózní i slza ukápla. Bylo to velice něžné, osobní. Ona dokázala život v Banátu přenést do divadla v Písku. Byl z toho cítit ten život lidí. Chce jet do Banátu, aby pochopil víru, lásku.

Velmi to na ni zapůsobilo. Zná Banát. Vrátili se vzpomínky. Nejsilnější moment s hymnou ve smylu kolektivního vědomí. Touha po domově.

Plénum:

Vizuálně a nápadově krásné. Při srovnání s včerejší poezií bylo toto velice barevné. Užíval si to od počátku do konce včetně textu.

Školácká chyba: vzadu nebylo slyšet.

Slyšela, ale nepochopila, o čem to je, protože to vnímala jako performance, ale líbilo se jí to.

Plénum:

Bál se, že po začátku představení, kdy zaznělo poprvé, že „nic nemá smysl“ se bude zbytek inscenace věnovat protiargumentům a vymlouvání divákům, že život smysl má. Místo toho se ze skupiny stali až malí fašounci, což ho velice mile překvapilo.

Divácký stav totální otevřenosti a přítomnosti přispěl k nastraženosti na to, co chtějí interpreti zjišťovat a předávat. Provokovalo to k přemýšlení o vlastní hierarchii „důležitých věcí“.

Plénum:

Překvapení z improvizace, která fungovala velice plynule v rámci „dané“ kostry.

Touha vidět i předchozí představení, protože to vypadalo, že pointa vyšuměla a nedošlo k existenciálnímu dramatu, které inscenace nabízí.