Turnovské divadelní studio: Dlouhá cesta

Nerad formuluji interpretace, je to pochybná aktivita. Ale tentokrát jedné pseudointerpretaci neodolám: celý tento theátr mi přišel jako metafora hledání, ohledávání, tápání, šmátravého nacházení.

Slepý brácha ohledává prostor, sestřino oblečení, sestřinu bytost, Ovidia. Sestra ohledává iluzorního návštěvníka. Kamarádka většinou nepotřebuje ohledávat, protože nějak tuší, co má dělat, i když nemá ohledáno. A kamarádka má zásadní hodnotu: existuje proto, aby byla ohledávána. To ohledávání několika bytostí a objektů je otevřené, vzrušující, upřímné, bez ambice násilně něco najít. Pro hledajícího diváka mnoho rozkoše.

Tak to je moje rádobyinterpretace. Důsledná interpretace naštěstí není možná, jak to u dílek sahajících hlouběji chodí. Teď už jen technické úvahy:

Tereza v hlavní roli byla obdivuhodná. Promiňte, že trapně upřesním: na svůj věk obdivuhodná. Šíře hereckých poloh, kterými nás zahrne už v prvním monodramatickém vstupu, to bylo něco. Ale má to i háček: ty polohy byly činoherně stylizované (čili poněkud předem připravené, ne úplně otevřené, s omezeným potenciálem pro autentičnost), zatímco celá koncepce inscenace činoherní (naštěstí) není. A ta „činohernost“ (nebo nějaký jiný parametr? – kdo to má vědět?!) způsobuje, že tenhle propracovaný a mnohobarevný projev je trochu (opravdu jen trochu) nedůvěryhodný; sice obdivuhodný, ale lehce nedůvěryhodný. Pokud ne okamžitě, pak tedy v kontextu pokračování – umírněně formalistického pokračování, během něhož vládne umírněnost a přiměřená civilnost.

Teď něco k pravoúhlosti tras na jevišti: dobrý nápad, za začátku fungující, postupně se vyčerpavší. Možná by se přechody měly zrychlovat nebo nějak jinak, zajímavěji než zrychlováním, postupně transformovat.

Díky za lahodné experimentující divadlo.