Podle úvodního varování je Černá slepice představení, které by zřejmě děti zbavilo dětství. Lidová moudra a magická zaříkadla ze sbírky Miroslava Huptycha Černá slepice aneb Kterak se líhne bazalíček, jenž do domu štěstí přináší se v pojetí souboru Přespolní dostávají do nebývalých souvislostí.

Ve hře souboru Přespolní se propojují dva oddělené světy – svět lidový, folklórní, založený na tradici a hravosti, se světem racionální vědy. Který svět je lepší? To se tu skutečně nedozvíme, zvlášť pokud očekáváme, že se v jednom ze světů zbavíme strachu ze smrti. Koneckonců jedinec zmítající se mezi oběma principy tu stejně skončí zasypán buď chladnou hlínou, nebo hřejivým zrním, které však bude zobat mechanická slepička.

Na úhlopříčně rozděleném jevišti patří přední strana tradiční dívčině, Tereza Kortanová zde loupe řepu a cibuli, strouhá, vaří a na plotně barví vejce, s půvabnou lidovou samozřejmostí zpívá surrealistické recepty, představuje společnost iracionální, ale lidskou, tradiční, naši. Druhá část jeviště, na níž se objevují v plynových maskách Josef Pekárek a Jakub Jílek, je společnost vědecká, sterilní, chladná, potenciálně nebezpečná, plná nepředvídaných důsledků. Také naše. U Černé slepice se nabízejí zásadní otázky: Je lepší přírodní, nebo syntetické? Iracionální tradice, nebo racionální modernita? Toto ovšem ve skutečnosti není spor, člověku je vlastní oboje, stejně jako se víra v magii, léčitelství nebo v Boha nevylučuje s vírou ve vědu nebo alespoň radostí nad jejími výdobytky. Spolu s Brunem Latourem tu vidíme, že pravda vědy se vyjednává stejnými prostředky jako pravda tradice, že příroda je zároveň společnost a o vědě a šarlatánství hlasujeme stejně jako v parlamentu.

Pokud chceme pravdu neprůstřelnou a ověřitelnou, nechť si každý zkusí, že šlápne-li na slepýše, opuchnou mu nohy a někdy i upadnou.