v sobotu od 10:00 v DPČ – provádí Brnkadla-Mimoni, SVČ Lužánky

Proč jste se rozhodli udělat zrovna tuto inscenaci?
Inscenace vznikla původně jako první společný projekt oddílu Mimoni s novým vedoucím, který je přebral.
Vzešla z tužeb a fascinací celého kolektivu oddílu. Začali jsme prací s texty absurdních dramatiků a inspirováni jejich tvorbou jsme napsali i vlastní texty. Tyto různorodé střípky jsme začali propojovat jednotící myšlenkou čekání. Byť mělo jít spíš o takový první experiment dovnitř skupiny, nakonec nás představení začalo bavit natolik, že jsme si představení přenesli i do další sezony, kdy jsme s inscenací vyrazili na krajskou přehlídku.

Zkoušíte/zkoumáte si v této inscenaci něco popsatelného slovy?
Experimentujeme s prostorem kruhovým hledištěm, protože oddíl vždy hrál na kukátko. Zároveň jsme
experimentovali i s tím jak lze upravovat, měnit a transformovat texty a jak je za sebe skládat. A vlastně jsme si chtěli hrát i spolu a i s divákem.

Jaké si myslíte, že inscenace otevírá otázky?
Čekání, (ne)porozumění, komunikace, individuální vnímání světa.

Jakým způsobem tvoříte?
Naše tvorba je vedoucím facilitovaný dialog, cesty hledáme spolu, snažíme se dát si vzájemně prostor a
hledat cesty společně. Z toho co vzniká na zkouškách postupně tvoříme scénář, který je neustále živým
dokumentem, který upravujeme a měníme podle toho jak se představení vyvíjí. Ruka vedoucího se trochu
propisuje v dramaturgii, kterou dělá právě on, kdy zpracovává výstupy ze zkoušek mezi zkouškami. Pevnější režisérská ruka přichází až ve výsledném čištění inscenace a pilování nedokonalostí.

Kdo je autorem scénáře/vize, kdo inscenaci rozvíjí, dodělává, vybrušuje?
Podnět práce s absurdním dramatem jsem přinesl já, ale dále to je práce kolektivu až do posledního
momentu, kdy přijde vnější oko jako vedoucího – režiséra.

Učinili jste jako tvůrci nějaký zajímavý objev nebo získali zajímavou zkušenost?
Hraní na kruhové hlediště je skvělá nová zkušenost, stejně jako stírání hranice mezi jevištěm a hledištěm tak moc, až jeviště zůstává prázdné a všichni herci jsou právě mezi diváky.

Kolikrát jste inscenaci už hráli a kolikrát ještě budete?
Minimálně 8 repríz už máme za sebou, ale vlastně si sami nejsme jistí.

V jakém prostoru inscenaci hrajete?
Inscenaci hrajeme na jevišti v našem domovském sále v SVČ lužánky, což je kukátkový sál s elevací, ale s
nezvýšeným jevištěm. Zvládli jsme si zahrát i na jevišti klasicky organizovaného divadla jako je BARKA nebo Polárka. Ideální prostor pro inscenaci by byla asi čekárna u lékaře. Prázdná, strohá, neutěšená, s bizarními plakáty. A s umělými květinami.

Co považujete ve své inscenaci za experiment?
Asi jiná organizace sezení, již zmíněné stírání hranic mezi divákem a hercem. A taky nový vítr v rybníčku
absurdního dramatu.

Jak je Váš soubor organizován?
Jsme součástí spolku Dětský divadelní soubor BRNKADLA, z.s., ale naše pravidelná činnost – kroužky jsou
pod SVČ Lužánky, krajskou příspěvkové organizaci JMK. Členové oddílu platí tedy poplatek za kroužek na
jeden školní rok, SVČ nám poskytuje zázemí, materiální, finanční a administrativní podporu v rámci činnosti kroužku. Se souborem pořádáme další akce (červnová nesoutěžní přehlídka Brnkání, listopadový seminář pro divadelníky 14+ SETKÁNÍ a další akce dovnitř souboru).

Jaký máte vztah k městu Písku?
Jeden z našich členů tam má tetu, jinak je pro nás Písek víceméně novým městem, kam se těšíme!