Výběrový záznam z diskuse o představeních. Text s neomezeným ručením omezeným.

LÁHOR/Soundsystém: Než hanba začne fackovat druhé

Názory z publika: Až do prvního zpěvu jsem si říkal, to je absurdní drama podle Havla. Pak jsem ubral toho Havla.

Petr Váša: Představení jsem viděl ve Valašském Meziříčí, kde se mi velice líbilo. Souviselo to s tím, že jsem seděl vepředu a dobře jsem rozuměl. Dnes se mi zdálo, že nemělo takovou energii. Stavba, jak se vyvíjejí situace, dnes byla těžkopádnější. Zápletka mi ale připadá úžasná. Výborné také je, že dětští herci rostou, ve Valmezu třeba nedošlo na scénu s kung-fu a podobně. Dnes nezafungovaly improvizované opery. Léta mě dojímá, jak soubor dokáže pracovat s banalitou a ztělesňovat ji. Dnes jsem měl pocit, že v situacích hledá to největší klišé a tím startuje gradování grotesky. Řada scén ale vyzněla napůl. Nápady jsou výborné, ale jejich zpracování bylo polovičaté. I když to soubor popírá, vidím v jejich inscenaci principy charakterů z comedie dell’arte.

Tomáš Žižka: Je to paradox. Inscenace myslím funguje lépe na menším prostoru (třeba ve Valmezu) než tady. Když jsem Láhor viděl na prakťáku 6×2 metry, byl soubor sevřenější a přesnější, nevím, jestli větší prostor vlastně neškodí. Platí to i u příchodů a odchodů. Zápletka mi dnes přišla strašně placatá a banální. Nebyla vyjasněná teritoria a představení bylo přesólované.

Vladimír Hulec: Jde z velké části o improvizaci, soubor má modelovou situaci, kterou pak aktuálně na jevišti vytváří. Někdo tuto estetiku přijme a někdo ne. Soubor se dost často sejde až těsně před představením, je to risk, který někdy vyjde a někdy ne. Dnes nevyšel. Někomu se ono zhmotněné trapno, které se před námi až obludně odehrává, může líbit, někomu ne. Přijde mi, že soubor nezvolil dobrou výchozí situaci, groteska vysmát se klaunům možná souboru nesedí. Pointa mi přijde hodně slabá, čekal jsem, že se ještě nějak rozjede. Posun vidím v rozjezdu hudební složky, ale přijde mi malý, soubor mohl dojít ještě dál. Děti na scéně jsou odvážný krok, který komunitní divadla často používají, tady děti fungovaly celkem svobodně.

Sylvie Vůjtková: Na začátku jsem vnímala velký příslib základní situace: zdravotní klauni. Pak to pro mě bylo trochu zklamání. Soubor něco nastolil, a pak od toho utekl, aby přišel s nějakým univerzálním řešením. Postava vedoucího, postižená americkým korporátním světem a řečmi o pozitivní motivaci, mě bavila. Čekala jsem, že podobně budou fungovat i postavy psychologa a právníka. Když jsem soubor viděla dříve, byl na sebe mnohem víc naladěný. Dnes jsem vnímala situační nejistotu.

Tomáš Jarkovský: Těžko snáším improvizace, které jdou čistě po gagu. Soubor se ale pokouší vytvářet absurdní situace. S napětím sleduju, jestli se podaří i z úplné kraviny vytvořit zajímavou situaci. Z tohoto úhlu pohledu jsem si představení užil. Zvolenou zápletku klaunství jsem vnímal jako metakomentář k tomu, co soubor dělá – jako by to byl tak trochu bilanční pohled.

Soubor: V posledních letech jsme poměrně důsledně na začátku vymysleli téma, prostředí a pracovali jsme důsledně na tom, kdo jsou postavy a co spolu zažily. A potom jsme si dali deset až patnáct bodů, které za sebou musí jít. Byl to jen krok od toho nacvičit normální činohru a udělat ji pořádně. Teď jsme si řekli, že si uděláme větší freestyle, že si neřekneme, kdo jde na scénu a kdy a co tam řekne. Šlo nám o portrétování vztahů mezi postavami, tento průzkum byl pro nás důležitější, než kdo je otcem dítěte. Dnes to ale tolik nevyšlo, témata se nám nepodařilo prokreslit, vyšla z toho víc určitá telenovela.

VTAHU, Brno: Nepřítel lidu

Názory z publika: Soubor se velice úspěšně pokoušel o stylizaci, která je na první pohled nepřirozená, ale kterou udržel. Cítil jsem z toho rozkošný estetický zážitek. Navíc nasadil na klasiku, kterou respektuje a naplňuje. — Úprava pro mě byla nesmírně zajímavá, estetický zážitek byl umocněný ještě dnešním dnem, kdy vrcholí evropské volby, téma bylo strašně současné. Mohlo by působit plakátově, ale v tomto způsobu inscenování se to nestalo. Jediný problém jsem měl u kostýmu doktora. — Na podkladu klasického textu dokázal soubor najít zajímavé prostředky – ať už dramaturgické či herecké. Měl jsem z představení velikou radost. Nicméně slovo pořád vládne, postupně mi z představení vytrčila až určitá plakátovost.

Tomáš Jarkovský: Je mimořádně obdivuhodné, jakým způsobem soubor svůj scénář realizoval. Myslím si ale, že je to velký plakát. Některé příležitosti směrem k apelativnímu tématu zůstaly neproměněné. Už na Ibsena je to docela přímočará hra. Ústřední dvojice je ale zajímavá a daleko rozpornější, než nám soubor předvedl. Situace jsou pak trochu placaté, motivace postav jsou zploštělé oproti tomu, co text nabízí, sdělení je přímé, asi se na něm shodneme, ale nevybudí žádnou emoci.

Tomáš Žižka: Stylizace pomáhá v začátku, v expozici. Pak ale dojde k vystřílení scénických efektů. Soubor by mohl být k divákům více antagonický a přitom počítat s tím, že někteří diváci s tím nepůjdou.

Petr Váša: Zacházení se scénickými prostředky bylo úžasné. Pak to ale pro mě ve spojitosti s tématem začal být problém. Od určitého okamžiku začne být představení předvídatelné. Chybí něco, co by překvapovalo.

Sylvie Vůjtková: Oceňuju, jak soubor přistoupil k tématu dramaturgicky, i ke scénografickému řešení. Ale obrat Tomáše pro mě nebyl dostatečně zmotivovaný. U Ibsena je to rozepsáno více průběžně, tady byla velká zkratka. Soubor přistoupil ke zdvojení médií, rozdělených na pravici a levici. Obě skupiny novinářů ale pro mě byly stavěné stejně, nechápala jsem, proč tedy ono zdvojení soubor použil.

Vladimír Hulec: Je to názorové, politické až agitační divadlo. Hru nedávno inscenovali dva současní režiséři, kteří došli k podobnému závěru jako tento soubor – k diskusi s diváky. Soubor by se nemusel bát vyzvat diváky k větší diskusi, k větší angažovanosti.

Tomáš Jarkovský: Když chcete vyvolat diskusi, musíte situace zkomplikovat, ne zjednodušit do jedné teze.

Petr Váša: Nebyl jsem si ale jistý, že soubor skutečně chce, aby lidé skutečně šli k mikrofonu a zapojili se do diskuse.

Teď, nádech a leť, Pardubice: A lidé žijí. Abdul

Názory z publika: Silný příběh ve slabším provedení. — Pro mě to není divadlo, ale vyprávění, byť velmi zajímavé a vynikající. — Oceňuju vynalézavost v práci s předměty, která podtrhla hlavní linku. — Já měl naopak s předměty problém. Někdy mi to přišlo neumětelské. Chtěl bych, aby nebyly jen doprovodem, ale aby šly nad to, co se dělo. — Předměty jsou dvojího druhu – jedny, které nejsou personifikované, se používají běžným způsobem. Když s nimi ale soubor zachází jako s loutkami, působí to možná až zbytečně. Vyprávění na divadle mám rád. Problém ale je v tom, že soubor má rezervy ve způsobu vyprávění, je to mechanické, není vypracované, řadě věcí jsem nerozuměl. — Pro mě to byl silný zážitek. U takhle silné výpovědi je otázka, jestli by technika onu syrovost nezničila. — Viděla jsme představení v Hradci a vůbec jsem neměla potřebu řešit loutky nebo způsob řeči. — Pro mě byl příběh nabízen bezbarvě, ale tím jsem dostal odstup od textu, který je prosycen emocemi.

Tomáš Žižka: Každá z částí triptychu, který soubor uvádí, je vedena jinak v tom, jak se pracuje s onou událostí. Vzpomněl jsem si na film Bohové musí být šílení, kde domorodci v Africe dostanou lahev od Coca-Coly a neví, co si s ní počít. Přišla mi zajímavá pokora s onou zavařeninou, s křehkostí, s cihlou a sklem. Jsou to momenty, které se dají nazvat akcionismem. Spontánně je to pro mě výpověď, zpráva z cest, se všemi šumly a přešlapy, ale pro mě veskrze pozitivní. Měl jsem prostor k tomu začít si prožitky vytvářet a dotvářet sám, nejen slovem, ale pozorností nad objekty, které mají svou paměť. Jde o objektové divadlo.

Sylvie Vůjtková: V první třetině jsem bojovala s monotónností a s prací s časem. Pak se mi to ale v hlavě přepnulo a najednou jsem se od potenciality dramatičnosti příběhu přepnula do vnímání skrze sebe. Ta zdlouhavost a monotónnost mě uvedla do ještě většího kontrastu s všednodenností příběhu a vytvořila ještě větší zážitek. V příběhu pro měl byla přítomná neskutečná motivace pokračovat přes válečné hrůzy dál.

Vladimír Hulec: Cosi, co jsme zažili v Hradci, kde hrála jiná herečka, se tady nepodařilo úplně zopakovat. Představení také proměňuje prostor, ve kterém se odehrává.

Tomáš Jarkovský: Soubor nevnímám vůbec jako herce, je to pro mě otevřená hra. Soubor si vytvořil svůj vlastní svébytný žánr, který je pro mě i čistě esteticky zajímavý. V tomto představení si ale škodí délkou expozice. Příběhy mě začínají více zajímat tam, kde se dostávají ke konkrétní dvojici nebo k dětem. Tam vím, že jsou autentické, že se k nim pojí konkrétní předměty a osudy. Petr Váša: Představení mi přišlo obdivuhodné. Měl jsem ale potíž se na ně napojit pocitově. Měl jsem pocit, že mi všechno jde „přes hlavu“. Pochopil jsem, že tento žánr má svá vlastní pravidla, ve kterých se soubor suverénně pohybuje. Přemýšlel jsem, proč soubor vypráví právě tyto příběhy, proč z přehršle utrpení vybírá právě je. Pak jsem pochopil, že jde o to, jak se velké dějiny posunou do dějin konkrétních rodin a lidí.