Výběrový záznam z diskuse o představeních. Text s neomezeným ručením omezeným.

Ojebad Praha: Odborná porota

Názory z publika: Vychutnal jsem si v podstatě každou větu, znám onu „příručku“ i souvislosti. Vadil mi drobný detail: přeřvaný reproduktor při projevu „pana Císaře“. — Užíval jsem si divadelní fóry, ale nejen je – bylo to hlubší představení, intelektuální, byla to pro mě rozkoš. — Soubor se tváří hodně divoce, ale jsou to hodné děti. Nepochopila jsem jen variaci na Cimrmana, tam mi spadl řemen. — Bylo to přesné, setkávám se s porotami, které jsou silně mizerné, bývá tam fůra lidí, kteří tam nemají co dělat. — Představení mě velmi bavilo, jsem asi jednou z potrefených hus a vede mě to k úvaze, jestli někdy jen tak neplkám. Problém mám se stavbou inscenace, chápu, že se pracuje s opakováním, ale přesto bych neměl mít pocit, že nevím, kam vede, jestli vrcholí a podobně. Druhým problém mám s hereckým provedením, inscenace je autorská, ale když se na ni dívám, cítím ji jako prostou reprodukci textu. Zhruba do třetiny jsem s představením šel, pak mi přišlo, že po stránce hereckého provedení kulhá za autorským a režijní záměrem. — Soubor udělá z dramatických postav členy poroty, ale brzy od toho uteče a tento záměr bohužel není naplněný.

Tomáš Žižka: Doba se vyvinula od zásadních soudů a navádění k tomu, že poroty vytvářejí spíš prostředí ke komunikaci. Na začátku představení vnímáme adjustovanou předzvěst jakéhosi poradního orgánu. A vedle toho se začne odehrávat něco jako realtime kompozice. Talking Heads hrají píseň Road to Nowhere, cesta nikam. Pak se zbourá čtvrtá stěna, a já čekám, že se mě představení začne víc dotýkat, ale najednou se mu spíš vzdaluji. Intelektuálně mě zajímá, ale pocitově se mě přestává dotýkat. Na konci si s tím nevím rady – obrátil jsem slovo „uchopit“, které soubor používá, do „pít ucho“ – oni mi pijí ucho.

Tomáš Jarkovský: Tématem inscenace ve skutečnosti nejsou poroty. To je literární námět. Ale divadelním tématem je divadelnost samotná. To se souboru do určité části daří prozkoumávat na situacích. Je to sebeoslava divadelnosti, odehrávaná na pozadí plkání o divadle. Ale pak přicházejí situace, které s divadlem souvisí jen oslím můstkem – třeba improvizace, která je divadelním fenoménem, ale zde jde o prázdné gesto, o tom fenoménu se nic nedozvím a s porotou nijak nesouvisí. V okamžiku, kdy se boří čtvrtá stěna, nastává vrchol, ale pak se představení zase v podstatě zastaví.

Petr Váša: Potíž je v tom, že v „hekací scéně“ se inscenace dostane do takových obrátek, že všechno další je oproti tomu jen jakási hříčka. Divák ale očekává, že inscenace bude dále gradovat. Zajímalo by mě, jak by představení vnímal někdo, kdo přichází zvenčí, trochu pochybuji, že by s ním šel – to ale neříkám kriticky. Jen je škoda, že inscenace nemá přesah třeba i mimo divadelní svět.

Sylvie Vůjtková: Zajímalo by mě, jak inscenaci mohou vnímat lidé, kteří neznají prostředí amatérských přehlídek. Potěšilo mě, když jsem shledala, že záměrem není kritizovat přílišnou intelektuálnost porot. Soubor je sám intelektuální a chytrý. Ocenila jsem, když soubor hrál s intelektuálním nadhledem ukázky ze své „hry“, které předtím strašně intelektuálsky kritizovala porota. Nadhled k sobě jako inscenátorům byl stejný, ne-li větší, jako k porotcům. Do přibližně třetiny představení se souboru dařilo diváky nalákat, potom už divák ví, co má čekat. V tématu ženské porotkyně nebo herečky soubor nabídl velmi zajímavá, univerzální témata, od kterých ale záhy ustoupil. Spíš než znalost prostředí přehlídek představení vyžaduje od člověka, aby měl rád intelektuální humor.

Vladimír Hulec: Je to skvělý nápad, dobře udělaný a zpracovaný. Přijde mi ale líto, že soubor čte texty, tvar by mohl být mnohem otevřenější. Druhá připomínka je, že soubor staví hodně radikální názor, ale konec inscenace je hodně umírněný. Za mé generace bychom všechno rozmlátili, soubor se jen tak „lehce pozvrací“. I Thálie by mohla být provokativnější.

Děvčátko a slečny, Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř: Modrovous

Názory z publika: Rekvizita – trampolína – pro mě převálcovala zbytek inscenace. Když je rekvizita takhle výrazná, čekám, že podstata inscenace ji přesáhne. To se u mě nestalo. — Zmátlo mě, když přišla interakce s divákem, a čekalo se, že máme následovat postavu do jiné místnosti. Odstřihlo mě to od děje. — Měl jsem pocit naprosto úžasného hereckého zážitku, i jen odfouknutí vlasů mi přišlo naprosto přesné. — Do velice jemného děje mi trampolína sedla. Vadilo mi trochu vyměňování CD, byly tam zbytečné prodlevy. Hluchý byl i moment přechodu někam jinam. — Zdálo se mi, že představení od jiné reprízy, kterou jsem viděl, strašně vyrostlo, hlavně v mikrokresbě. Konec by mohl být silnější, aby mě zasáhl emocionálně. — Co bylo tématem? Pro mě bylo důležité, že jedna sestra zradí tu druhou a odejde. Jak je vidím v uzavřeném prostoru, je pro mě důležitější jejich vzájemný vztah než jejich vztah ke světu. Na konci mi přišlo líto, že se koloběh lépe neuzavřel. — Pro mě onen koloběh naznačovalo nenápadné těhotenské břicho matky. — Když soubor řekne, pojďme s námi do jiného prostoru, schválně jsem nešel a čekal jsem, co se stane. A v opuštěné, prostoru se nic nehrálo. — Bylo to silné představení, měl jsem šanci si věci domýšlet. Viděl jsem tam „hopsání životem“, k tomu byla trampolína výborná. Řada silných okamžiků se týkala rozhodování. Silné bylo minimalistické herectví, které přinášelo maximální účinek. — Tématem pro mě byla láska k muži, která je biologicky nejmocnější a nejsilnější, všechny ostatní vztahy, i sesterský, jsou najednou málo. Mít svatbu je vrchol, za který se ale platí. — Klíčovou roli pro mě hraje klec trampolíny a pak také vztah matky – ona pouští Modrovouse, ona rozhoduje, ona manipuluje. Potřeboval bych víc vědět, jak je to s jejím těhotenstvím. Při přechodu do jiného prostoru se tento vztah najednou přestává řešit. To je pro mě problém, který mi komplikuje pochopení inscenace.

Tomáš Jarkovský: Předloha je báchorka, lidová pověst, urban legend. Charles Perrault ji převyprávěl. V inscenaci sledujeme příběh o Modrovousovi ve světě, který je bez mužů. Otec není, bratři neexistují, Modrovouse hraje matka z CD. Trampolína budí různé asociace, vedle ní sedí matka s těhotenským břichem – nabízí se tedy například, jestli nesledujeme dění uvnitř. Jedna dcera se narodí, druhou nechá uvnitř. Motivů, které vedou k nějakým společným tématům, je strašně moc. Herectví je v detailech obdivuhodně přesné. Pořád ale nevím, k čemu inscenace vede. Začíná se silným obrazem, který vede k řetězu asociací, postupem času mi ale zmizí do ztracena.

Tomáš Žižka: Co když je to celé o nechtěném těhotenství? Myslím, že celý příběh je o matce, a ne o jejích dcerách.

Sylvie Vůjtková: Matka iniciuje a manipuluje Modrovousem, kladla jsem si proto otázku, zda Modrovous vůbec existuje. Ale v druhém prostoru Modrovous existoval i bez matky. Při výkladu trampolíny jsme s porotou mluvili spíše o asociacích než o jednoznačném výkladu. Pro mě šlo o bezpečné prostředí. Svatba nebyla podstatná, probíhala ve stejném prostoru, v přítomnosti sestry. Až zvědavost, která přiměla dívku opustit trampolínu, ji přiměla k rozhodnutí udělat něco bez sestry. Scénografie funguje symbolicky, opuštění trampolíny je pro mě zásadní. To, že sestry jsou v prostoru stále spolu, ale zároveň se situace mění, může být matoucí.

Vladimír Hulec: Inscenaci si každý interpretuje přes své vlastní zkušenosti. Viděl jsem inscenaci dvakrát. Poprvé jsem vnímal úplně jiný výklad – diváci šli jistou poutí s dívkou do druhé místnosti a už se do prvního prostoru nevrátili. Dnes jsme viděli radikálně odlišné řešení, které vede k úplně jiným konotacím. I poprvé jsme došli k tomu, že inscenaci jinak vnímají ženy a jinak muži.

Petr Váša: Nezapomeňme chválit. Například svatební rituál na trampolíně pro mě byl ohromný zážitek. Největší otázka pro soubor je, zda to, že tady debatujeme hodinu o tom, o čem inscenace je, je situace, do které se chce soubor dostat. Zda by mu neprospělo určité zjednodušení.