Divadlo je komunikace komunikací o komunikaci.

O čem je ta komunikace? To je přece skoro jedno; opravdu skoro jedno. Důkazem toho, že je to skoro jedno, byl dnes Mrož v krabici: „Du verstehst mir, nicht wahr?“

Před Pískem jsem se v rozhovoru s Michalem Stonem dočetl, že Mrožovým cílem je „opravdu plné bytí člověka – herce na jevišti… pokusy s energií… citlivost k vlastnímu tělu…“. Tak jsem byl zvědav, jak to dopadne, když je ambice tak velká.

A ono to dopadlo skvěle, měl jsem labužnický zážitek. Což je hrozně radostné, zvláště když člověk ví, kolik práce s nejistým výsledkem se za tím vším skrývá. Málokdy se vidí tak poctivá, otevřená, radostná ZUŠková (nebo jakákoli jiná) tvorba, která se přelije do zdařilého uceleného dílka; nebo spíš zdařilé ucelené události, protože slovo „dílko“ naznačuje jistou uzavřenost, zatímco toto dění bylo skoro v každém okamžiku velmi otevřené. („Jen“ „skoro v každém okamžiku“: to „skoro“ není žádný neúspěch, jsme jen lidé, občas do nějakých kolejí zapadneme; a i to je vlastně organická součást intenzivní přítomnosti; hlavní je, že jsme schopni koleje zase brzy opustit.)

Právě z těchto tvůrčích postupů se má v divadle vycházet, podle mého (extrémního?) názoru skoro v každém žánru a směru; ale rozhodně při snaze o jakoukoli abstraktnější divadelní tvorbu. A jak často se tvůrci, a nejen v ZUŠce, pouštějí do příběhů, vizí, koncepcí, aniž by si vybudovali takto živé podhoubí!.. Jak často to pak končí polomrtvě!..

Člověk doslova cítil v každém (dobře… skoro každém) detailu vnitřní i vnější dialog, napětí mezi maximálním zklidněním a maximální divokostí, napětí mezi hledáním smyslu a odpoutání se dokonce i od smyslu… A zároveň zdravou skepsi, jakýsi odstup, ne-přehnané nadšení; protože ony se tyhle věci opravdu občas rozplynou v abstraktnu, selžou… Což je ovšem součást procesu, a bylo vidět, že i s touto součástí mají ti lidé už v této fázi své cesty bohaté zkušenosti.

Co ten Kafka na pozadí? Pro mě ani nebyl moc důležitý. Aspoň ne ve chvíli, kdy jsem byl divákem. Teď zpětně mi dochází (a přiznám se, že mě na to trochu navedla debata s kolegou Klarinem), že to byl vlastně nejlepší Proces, který jsem kdy viděl. Opravdu Proces, nikoli Proměna ani Josefína, k nimž se tato událost nejčastěji odkazuje). Tematická překvapení tohoto druhu bývají dokladem živé, otevřené tvorby: vyloupne se téma nebo motiv, který možná ani není zamýšlený, ale který má nějakou záhadnou a neúprosnou vnitřní logiku.