Výběrový záznam z diskuse o představeních. Text s neomezeným ručením omezeným.

Dočasně pevný spolek Svitavy: S Jindrou

Názory z publika: Představení mě strašně potěšilo a dojalo, děkuju. — Taky se mi moc líbilo. Není to jen vzdání úcty Jindrovi Pevnému, ale skrze obrazy a co v nich našli je představení také hodně o samostatných inscenátorech.

Sylvie Vůjtková: Nebylo to vzdání holdu, ale přístup, jak se nechat inspirovat čtením děl Jindřicha Pevného. Inspirace uměleckým dílem podněcuje kreativitu jednotlivých členů souboru. Chci pochválit dramaturgii, výběr a řazení vybraných „malých představení“ z jednotlivých obrazů. Vznikl tam pro mě i hrozně hezký dialog obrazů a tematických posunů. Projevovala se osobnost tvůrců a zároveň čtení obrazů očima interpretátora. Pro někoho je důležitější imprese, tak to chtěl ztextovat a zhudebnit, možnosti interpretace jsou ale strašně široké.

Tomáš Žižka: V Evropě máme trochu problém s tím, jak se vypořádat s rituálem loučení a odcházení. Jsem rád, že tady tato událost jakéhosi společenského nebo komunitního charakteru proběhla.

Vladimír Hulec: Byla to událost, možná setkání, rozjímání, svátek. Jsem rád, že se v představení prolínaly různé divadelní směry až do té míry, že nemusíme přemýšlet, jestli vidíme pohybové divadlo, loutky nebo činohru.

Petr Váša: Představení se mi moc líbilo. Soubor je tak dobrý, že si dá záležet, aby v představení nebylo nic laciného, aby to bylo důstojné loučení s kamarádem. Líbilo se mi, že se výtvarno stalo centrem výpovědi. Soubor postupuje tak, že v prvním kroku vytvoří atmosféru, pak v druhém kroku přijde s výborným nápadem – a tady by řada souborů skončila. Ale tento soubor udělá i třetí krok, přijde s dalším posunem, který vás úplně unese. Cítil jsem se jako návštěvník v zemi, kde jsem hostem, a dostanu průvodce, který mi o ní řekne všechno podstatné.

Tomáš Jarkovský: Zúčastněné soubory mají podobnou poetiku, pohybují se na hraně poetismu či lyrismu. Připadá mi to, jako by byli všichni z jedné fary. V jednotlivých obrazech jsou ale velmi konkrétní, takže i když mi jejich poetika není úplně blízká, dokážou mě vždycky odzbrojit. Jen mi nepřišlo čistě psychologicky dobré končit blokem písniček.

Tvoje Bába, ZUŠ F. L. Gassmana, Most: POEM MACHT FREI

Názory z publika: Jsem strašně rád za výběr prostoru, přišel mi úžasný, působil stísněně, a zároveň měl poetičnost, přišel mi pro inscenaci velmi přesný. — Představení mi připadalo z velké části jen jako konstatování, že válka je zlá a koncentrák je svinstvo. Rozpory básníka, který byl problematický i uvnitř židovské komunity, zůstaly nevyužité. — Na začátku soubor zmiňoval Palestinu, tak jsem se těšil, že bude řešit aktuální konflikt, ale pak se o tom vůbec nehrálo, což mi přišla škoda. — Každý rok vidím dvě až tři inscenace o holocaustu a drtivá většina pracuje s kufry, deníky a některé tyto prostředky se už stávají klišé. Tady jsem ten pocit neměl, i když onen deníkový princip, končící smrtí, k tomu směřuje. V látce myslím bylo daleko víc možností, které se daly využít pro popsání vnitřního života a rozporů hlavního hrdiny směrem ke společnosti.

Tomáš Žižka: Jsou filmové lokace, kde je místo kulisou dění, jeho ilustrací. Tady bylo místo vytipováno velmi dobře, ale podle mě soubor nedocenil úžasnou výšku, která v prostoru byla. Soubor na mě také působil, jako by byl za čtvrtou stěnou, nevyužil všechny možnosti místa. Prostor zůstával kulisou a nebyl vytěžen. Je rozdíl mezi uměním místa a uměním z místa. Každá lokace jinak zní, má jiné šepoty, dnes třeba zvenčí vstupovaly zvuky sekání trávy, hlasy dětí a podobně. Za představení děkuji.

Petr Váša: Představení jsem viděl v Mostě a velice mě zajímalo, jak bude fungovat v jiném prostoru. Zpočátku jsem tomu moc nevěřil, ale nakonec jsem měl ještě intenzivnější zážitek než poprvé. Místo bylo vybráno výborně. Prostor na mě působil skoro až hrůzostrašně, když jsem slyšel zvuky ulice, říkal jsem si, nojo, takhle se to asi dělo, někoho zatkli přímo na ulici. Jakkoli se mi představení líbilo, narozdíl od Mostu mi – v kontextu jiných inscenací, které jsme tady viděli – přišlo vlastně konzervativní.

Sylvie Vůjtková: Představení pro mě bylo víc zprávou než tlumočením vašeho zážitku, proč jste se tématu věnovali. Osobní zážitek je podle mě vlastně nutnou podmínkou, proč se tomuto tématu věnovat. Soubor mi tlumočil nějaký text, přes text také diváci inscenaci vnímali. Ale chyběl mi zážitek, co mi tím textem chtěl soubor říct.

Tomáš Jarkovský: Představení na mě působilo formálně a vyprázdněně, chvílema jsem měl pocit, že vidím i klišé spojená s dramatickou výchovou nebo divadlem poezie. Osobní příběh básníka pro mě nebyl dostatečně sdělovaný. Je zajímavé, že tady nikdo nemluvil o malování na stěnu. Je to velice zajímavý prvek, prostor se jím mění a může zůstat proměněný i po skončení představení. Je ale možná škoda, že nápisy na stěně nejsou vůbec osobní.

Vladimír Hulec: Prostor byl šťastně zvolený a performanci velmi pomáhal. Představení by možná pomohlo větší akcentování vzpomínek členů souboru na návštěvu Terezína, které byly rozvěšeny v prostoru.

Jakub Hulák: Na Nahlížení na mě inscenace velmi silně zapůsobila, jednak prostorem, jednak osobním zaujetím. Dnes byla mnohem slabší, měl jsem občas pocit, že byla více formální, chyběla mi vnitřní motivace členů souboru, proč nám text předávají. Otázkou pro mě je, zda k tomu nepřispěl i zvolený prostor.

Mrož v krabici, Soukromá ZUŠ Trnka, Plzeň: Do werstehst mich, nicht war?

Vladimír Hulec: Interpretace představení hodně záleží na tom, kdo je jaký divák, a jak je ochotný je přijímat. Výchozím bodem byly povídky Franze Kafky a soubor se snaží z autorova světa vytvořit situace a předat své zážitky divákům. Četl jsem to jako ukázky z absurdního světa. Představení se pro mě přetavilo v cvičení v jevištní přítomnosti herců na jevišti.

Tomáš Žižka: K oné kafkovské proměně docházelo na hraně mezi scénou a zákulisím, což mi přijde jako velmi zajímavý klíč. Inscenace by se dala nazvat dramatickou propedeutikou.

Petr Váša: Představení se mi moc líbilo. Když divák po začátku pochopí, jak se bude představení vyvíjet, začne si kontrolovat, jestli herci ze zvolené stylizace nevypadnou. A soubor skutečně nepolevil ani na vteřinu. Na konci jsem byl vlastně dojatý. Soubor postupuje tak, že rozmontuje jednouché téma a pak ho složí podruhé tak, že si divák připadá, jako by je viděl poprvé. Představení mi přišlo jako workshop odcizení pro začínající Kafky.

Tomáš Jarkovský: Představení pro mě bylo zajímavé v kontrastech toho, co jevištní prostor dělá s naprosto běžnými pohyby, jak jeviště začne okamžitě člověka proměňovat.

Sylvie Vůjtková: Strašně jsem si užívala jevištní obyčejnost, šel na mě z ní Kafka, to, že realita všedního dne je vlastně nepřežitelná. Herci jsou schopní na jevišti autenticky existovat. Některé momenty pro mě neměly přesnou tečku, což mi přišlo hodně líto.  

JAMkA – drumka, Svitavy: No Time For Losers

Petr Váša: Viděl jsem energický politický kabaret a měl jsem několik výjimečných zážitků. Přemýšlel jsem o tom, jestli je možné udělat politický kabaret, který by nezastaral v čase. Soubor mě přesvědčil, že ano. Mrzelo mě, že představení nebylo o trochu delší a hned bych se na ně podíval znovu.

Vladimír Hulec: Cítím v představení potenciál, jak s jednotlivými prvky ještě víc pracovat. Nebál bych se do toho víc šlápnout.

Sylvie Vůjtková: Nezvládala jsem se bavit, protože mě představení brzy začalo strašně štvát. Prostředky, které soubor zvolil, totiž bytostně odpovídaly tomu, o čem soubor mluvil, a co mě strašně rozčiluje.

Tomáš Jarkovský: Je to mimořádně šťastný způsob, jak k politickému kabaretu přistupovat. Představení jsem si moc užil.