Příběhy z pohřbu aneb Povídej mi něco hezkého + Beranidla budoucnosti; rozhovor s mnohojediným Antonínem Puchmajerem:

Antoníne Puchmajere, je Povídej mi něco hezkého vaše první intenzivní setkání s pohřební tematikou?

MARTIN J. ŠVEJDA: „S vyloženě pohřební, nepletu-li se, ano. Jinak ale téma smrti představuje setrvalý bod naší tvorby. Bez aspoň jednoho mrtvého nedáme v našich inscenacích ani ránu.“

Jak rozumíte přísloví „Vede-li tě skuhrající havran, dojdeš k mršině.“?

KATEŘINA RUDČENKOVÁ: „Že není radno paktovat se se skuhrajícími zvířaty.“

Jak jste došli k pojmu „beranidla“?

VLADIMÍR MIKULKA: „Pracovně jsme té hře říkali ´Pod radarem´ podle anglického vojenského termínu ´below radar´, používaného pro letadlo, které letí tak nízko, že ho radar nezachytí. Což v přeneseném slova smyslu platí i pro trojici ústředních hrdinů hry. Jenže v češtině to sousloví nezní ani zdaleka tak hezky, a navíc evokuje spíš to, že si někdo pod radar sednul nebo lehnul. Takže se to při psaní změnilo na Beranidla budoucnosti, což se taky vztahuje k oné trojici hlavních hrdinů: beranidlem se mlátí do brány nebo do nějakých vrat, která mají být rozražena, přičemž to beranidlo je samo o sobě jen takový užitečný tupý objekt, na němž nikomu moc nezáleží a o který se nikdo nijak zvlášť nezajímá. V jedné scéně je to ostatně hezky po ibsenovsku vysvětleno, aby nám diváci zbytečně netápali.“

Na co se těšíte v Písku?

JAKUB ŠKORPIL: „Těším se na konfrontaci s těmi nejlepšími experimentujícími, přátelskou, dělnou a experimentující atmosféru a experimentální posezení nad experimenty místních barmanů.“

Čeho se bojíte v Písku nebo co vás předem štve?

JAKUB ŠKORPIL: „Netěším se na experimenty s experimenty místních barmanů. A též se netěším na rejdy Iluminátů (vy víte koho), kteří se jako obvykle pokusí překazit zjevení PRAVDY. Mentiony se jen tak NEZTRATÍ!!! Sdílejte to, než to SMAŽOU!“

MARTIN J. ŠVEJDA: „Bojím se, tak jako vždy, příjezdu do Písku. Nikdy nevím, kde mám odbočit z dálnice.“

VLADIMÍR MIKULKA: „Vždycky se bojím, že přijde déšť nebo velká voda a rozpustí ty pískové sochy na břehu Vltavy. Nebo že budeme hrát v nějakém nešikovném prostoru, který nám představení úplně zabije.“

KATEŘINA RUDČENKOVÁ: „Bojím se o duševní i fyzické zdraví souboru, poté co odehrajeme v jediný den obě představení.“