v neděli od 12:00 v DFŠ – provádí Nekroflík z Prahy; odpovídá soubor:

Proč jste se rozhodli udělat zrovna tuto inscenaci?

Nápad na parazit-ty vznikl, když jsme se v létě bavili o tom, jaké motivy/prostředky/témata by nás bavilo v naší příští inscenaci prozkoumat. Na základě těch požadavků jsme pak došli k Chybě od Marka Šindelky. Co se nám, myslím, v inscenaci povedlo z předlohy zachovat, je její ambice nebýt definovaná nějakým jedním žánrem nebo jednoznačným výkladem. 

Zkoušíte/zkoumáte si v této inscenaci něco popsatelného slovy?

Ano. V této inscenaci zkoušíme i zkoumáme témata, která ač jsou slovy popsatelná, bývají v dnešní době upozaďována.

Jaké si myslíte, že inscenace otevírá otázky, příp. jaká jsou hlavní témata či výrazné motivy?

Osobně mi na téhle inscenaci přijde nejzábavnější, že divákovi nediktuje, jak jí má číst – má hodně vrstev a já si můžu vybrat, na kterou z nich se budu soustředit – nebo mezi nimi můžu volně přecházet. Pro mě je to třeba vina, trest, odpovědnost, absurdita, vztahy, krize, kolaps, koloběh, vyprázdněnost, antropocén… 

Inscenace (stejně tak knižní předloha) nabízí originální pohled na problematiku environmentální krize. Přiměje diváka zamyslet se nad skutečným vztahem člověka k přírodě, aniž by zbytečně moralizovala nebo mu cokoliv kladla za vinu. Příroda, která tu byla dávno před námi a bude pravděpodobně i dlouho po nás, se bez člověka dokáže obejít, zatímco on bez ní nikoliv.

Jakým způsobem tvoříte? – spíš režisérsky nebo spíš kolektivně?; spíš podle pevného scénáře nebo spíš volně?

Všechno tvoříme kolektivně. Hodně o věcech diskutujeme, co chceme sdělit nebo předat, jak chceme, aby nějaká scéna vyzněla. Zároveň zkoušíme všechno, co nás napadne. Tímhle procesem vždycky přijdeme na něco, co je pro naši inscenaci funkční. Naši lektoři jsou pro nás spíš průvodci, než autorita, ukazují nám, co všechno je možné.

Kdo je autorem scénáře/vize, kdo inscenaci rozvíjí, dodělává, vybrušuje?

Všichni.

Učinili jste jako tvůrci nějaký zajímavý objev nebo získali zajímavou zkušenost?

Naše předchozí dvě inscenace v podstatě neměly pevný a sepsaný scénář. Ale tentokrát jsme si ho vytvořili na základě knižní předlohy, to je určitě zajímavá zkušenost.

Kolikrát jste inscenaci už hráli a kolikrát ještě budete?

Zatím jen jednou. Inscenace měla premiéru letos v dubnu na Punkovém písečku a v srpnu se chystáme na Slovensko na Scénickou žatvu.

V jakém prostoru inscenaci hrajete?

Poprvé jsme naši inscenaci hráli v divadelním sále. Když jsme rozhrnuli závěs za jevištěm, byla za ním odhalená betonová stěna, to bylo fajn – najednou se ten prostor stal opravdovějším a méně uhlazeným. Ideálním prostorem by mohla být třeba bývalá tovární hala – s děravou střechou, ze které možná kape, s prasklinami v betonové podlaze, ze kterých vyrůstá tráva. To by mohlo podtrhnout motiv rozkladu, ve kterém lidská činnost ztrácí účel. Prostor, který v sobě nese stopu po nějakém konci – ale možná i začátku?

Co považujete ve své inscenaci za experiment?

Rozhodně práci s hudbou, projekcí a světlem. Taky pohybové pasáže naší inscenace. 

Jak je váš soubor organizován?

Celkem je nás sedm, dva z toho jsou naši lektoři – Veronika a Ondra.

Zkoušíme u našeho lektora Ondry ve škole, kde jsme se usídlili po pár neúspěšných pokusech najít si divadelní prostor. Tvoříme především sami pro sebe tak, aby nás to bavilo. Nicméně máme nějaké stálé diváky z řad našich rodin a kamarádů.

Jaký máte vztah k městu Písku?

Nejstarší kamenný most v Česku… Dalo by se říct, že přicházíme z Punkového Písečku do skutečného Písku.