rozhovor s Janou Jarošovou před festivalem:

Proč jste se rozhodli udělat zrovna tuto inscenaci?

Popravdě řečeno, téma bylo vybrané  jen kvůli tomu, že jsme potřebovali najít něco, co by bylo pro dívky s Downovým syndromem okamžitě dobře pochopitelné.

A to kontrast mezi AI a člověkem nabízí. Navíc jednotlivé obrazy mohou být krátké. Naše herečky totiž  potřebují stručnost ve vyjadřování, děj v našich hrách se zatím neučily nikdy uchopit vcelku, ale hry vždy “dorůstaly “ tak, jak nás postupně napadaly další myšlenky. Kontrast mezi mámou a AI přímo vybízí k legračním odpovědím. Zarážející je, že lidé se moc nesmějí, zdá se, že téma je natolik vážné, že si nějak dopředu zakazují se smát. Přitom my se na zkouškách smějeme pořád. Asi to bude tím, že lidé s Downovým syndromem vážnost situace všudypřítomné AI neřeší, ale soustředí se jen na repliky, které legrační jsou. Tedy většinou.

Co pro nás ale důležité je, a to jsme jim chtěly sdělit, je skutečnost, že lidstvo se ocitlo v situaci, kdy si brzy nebude vědět rady. Jsme věřící maminky, takže cítíme, že je důležité  připomenut lidem možnost Boží pomoci – za podmínky, že o ni lidé stojí. Proto jsme holky ve hře napřed nechaly zatančit  stvoření světa, přivedly jsme do hry postavu Času, který o Bohu lidem řekne, aby se k Němu v úplném závěru postavy maminky i dítěte mohly obrátit o pomoc, protože budoucnost je najasná.

Jakým způsobem tvoříte? – spíš režisérsky nebo spíš kolektivně?; spíš podle pevného scénáře nebo spíš volně?

Na začátku je vždy scénář. Během zkoušení ale většinou zjišťujeme, že děvčata některá slova (nebo spíše slovní obraty) nejsou schopny vyslovit nebo pochopit. Dokonce se stávalo, že některým chyběla abstraktní představa. Vznikaly tak velmi komické situace, kterých jsme pak využily a schválně je napasovaly do hry. Obvykle ale hledáme jiné stavby vět, než jsou ve scénáři. Takže myšlenka zůstane, ale slova se zjednodušuj a věty zkracují nebo variují.  Během zkoušek musejí být přítomny všechny maminky, protože se stává, že některá z dívek má pocit, že není dost dobrá a přestane hrát, protože si nevěří. Nebo odmítá scénu opakovat a urazí se, protože “…to přeci řekla dobře”. Pak musí nastoupit maminka, která jediná ví, jak celou situaci vyřešit tak, aby zkouška mohla pokračovat. Dříve jsme takových příhod měly hodně, zkoušky se protahovaly. Dnes, jak získávají dívky víc zkušeností, to už není tak časté.

Kdo je autorem scénáře/vize, kdo inscenaci rozvíjí, dodělává, vybrušuje?

Autorem je Jana Jarošová, rozvíjení většinou nechávají ostatní na ní, ale velmi potřebné jsou postřehy a názory všech.

Učinili jste jako tvůrci nějaký zajímavý objev nebo získali zajímavou zkušenost?

Ano. Děvčata s Downovým syndrome předčily naše očekávání.Na začátku neuměly vyslovovat, hrály strnule a jednotvárně. Co je rozhýbalo ? Legrace na zkouškách a potlesk od našich přátel. Díky tomu chtěly ocenění zažívat znovu. A začaly se snažit a postupně přicházejí i na to, že se mohou  vyjádřit i jinak, než slovem. Každý posunek, každé gesto a každý pohyb navíc je pro ně obrovským úspěchem. To, co dělají herci běžné populace přirozeně, je pro naše děvčata otázkou dlouhého objevování.

Kolikrát jste inscenaci už hráli a kolikrát ještě budete?

Zatím se hrála čtyřikrát a budeme ji snad hrát ještě jednou nebo dvakrát, pokud se potvrdí nabídka hraní na podzim.

V jakém prostoru inscenaci hrajete?

Zkoušíme ve vzdělávacím centru Ovečka, o.p.s. v Budějovicích. Máme centrum v historickém domě, kde je i jeden prostor, který připomíná divadlo.

Co považujete ve své inscenaci za experiment?

Do hry jsou zařazené dvě scény, kdy děvčata nevědí, co je čeká a na jevišti opravdu improvizují. Jde o scénu s jídlem, kdy nevědí, zda ve stolku bude připravené jídlo nebo ne. A pokud jídlo v šubleti ve stole najdou, je pokaždé jiné.

Další scéna je s fotografiemi: pokaždé vložíme do  stolku jiné fotografie a herečka, která hraje maminku, vymýšlí s herečkou dítěte pokaždé nový komentář i jména lidí na obrázku. Je to legrační. Zuzka, která hraje maminku, miluje Shakespeara, a proto se dost často stane, že zahlásí do publika: …Tehle chlapeček, to je Merkucio…… a jeho děda je Tybalt….. Myslím, že lidem to musí být divné. My se ale pokaždé výborně bavíme.

Jak je váš soubor organizován?

Scházíme se jednou týdně. Tři mamky a tři děvčata. Ještě na podzim byla děvčata čtyři: Anežka, Eliška, Zuzka a Terezka. Terezka je ale dlouhodobě nemocná. V této hře měla roli Času. Bohužel nyní nehraje, takže roli Času jsme musely vyřešit mikrofonem a hlasem zvenčí.

Jaký máte vztah k městu Písku?

Písek je kouzelné místo. My maminky samozřejmě vnímáme krásné město, úžasné lidi v divadle, kteří nás neuvěřitelně přijali. Ale obávám se, že naše holky si nejvíc pamatují hlavně místní cukrárnu a restauraci, kde se výborně najedly. Ale abych jim nekřivdila: minule výslovně říkaly, že “tohle divadlo je příjemné a tady se nebojíme”.