D

Páteční program s temperamentem sobě vlastním sugestivně ovládla dvojice inscenačních projektů, jež sice na první letmé ohledání působily coby mimozemské artefakty z diametrálně odlišných galaxií, při bližším kontaktu však vykazovaly řadu pozoruhodně shodných rysů. Ideová vazba na uvědomělé kejkle s různými formami pokleslosti, pudovost, a v neposlední řadě i „best of“ element, coby neopominutelná součást jevištní existence, udávaly základní tón úvodního večera letošní edice Šrámkova Písku.

Ačkoli v případě letitých poutníků středoevropskou divadelní geografií Geisslers Hofcomoedianten byly všechny obvyklé pozitivní atributy jejich umělecké tvorby zdánlivě na místě – formální vytříbenost zdatně evokující dobový kolorit i vizuální estetiku Brandlových obrazů, komplexní pohybová zdatnost velmi dobře sehraných aktérů, i nedrhnoucí temporytmus, předvedená inscenace Tři ženy a zamilovaný lovec je především festivalem několika poněkud již unavených rutin. Předně: tradičně se pod pseudonymem skrývající René Levínský na zakázku souboru stylem dramatický autopilot stvořil krátkodechou hříčku, v níž pod nánosem faustovských variací, textových repetic, a dalších rádoby efektních fanglí buší umouněné srdce obyčejné frašky. Pitvání umělcovy životní cesty prismatem pozemských slastí zůstalo jen letmo nahozeným nápadem, jenž nemůže spasit sebepreciznější obal. Režie Petra Haška sice tradičně perlí funkčním svícením, i kreativními pohybovými variacemi, zjevně ale zapomíná kočírovat jevištní mluvu, jejíž laxnost se spolu s jeviště ovládajícím šerosvitem rychle stává zdrojem divákovy postupně rostoucí letargie. Vykopávka večera tak spíše než prvotní zrnko budoucí bouře připomínala poklidné pohupování v důvěrně známých vodách. Škoda.

Následující Zběsilá pípa, hlučínských propagátorů zeleného zlata Pivo věčně živo, bylo sudem střelného prachu, jenž neradno šňupat za střízliva. Písečtí debutanti namísto uceleného tvaru přivezly vějičku fragmentů z jejich letité, monotematicky pivně zaměřené tvorby. Ryčně dunící pub kabaret byl divadelně nepoučený, neučesaný, leč bezmála hrabalovsky šarmantní. Ve vybrakovaném nonstop bufáči s politou podlahou kolem třetí ráno by pábitelské skotačení moravskoslezských jurodivců pochopitelně mělo mnohem větší grády než v poněkud sterilizujícím prostředí komorní scény Divadla pod čarou, přesto však setkání s Bobinou, Míťou a dalšími pivními performery připomínalo folklórní hedonistických orgií, jejichž vrcholy byly dojemně excesivní obnažování, a bezmála excelentní písňové texty z autorského pera principála souboru Martina Jaroška. Slunovrat piva alias noční můra Vladimíra Mikulky. Chyběla snad jen na jevišti přímo naražená bečka. Příště do hospody, a více pandy, prosím!