hrálo se v sobotu po ránu

Pro mě je to jedna ze sympatických větví studentského divadla. Dost pevně uspořádané, ale přitom jednoduché – herecky, scénicky i v dalších ohledech. Neláme si hlavu s nutnou logikou.

Jednoduchá, ale pevná struktura. Možná pro herce chvílemi až svazující; v mnohých okamžicích se ovšem nad svazujícnost a svázanost povznesou, prorazí jakousi inertní slupku, a vybují autentické setkání s nimi a s tím, co si možná nějak řeší.

Položil jsem si – evidentně nesprávnou – otázku: jak z tohoto druhu divadla dostat víc? A hned si na ni částečně odpovídám: má smysl dostávat z toho víc? Není to přesně tak, jak to má být?

Kdybych se přesto kacířsky snažil něco vymyslet, asi bych naznačil toto: více svobody hercům a méně takových pasáží, které je nutně svazují (například mluvení unisono, dlouhé statické pauzy, …). Aby se uvolnila jejich přirozená divokost, na jejíž vlnách by pak pobíhala komunikace. Ale to jen tak, rozhodně na to prosím, tvůrci neberte ohled, už tak, jak to bylo, je to cenné.

Poznámka pod čarou: zahajující představení bloku zasmušilých studentských představení. O studentské zasmušilosti píšu jinde.

Poznámka pod dvěma čarami: na začátku se do sálu kolem jeviště postupně přikrádal starší pán, ve zhasnutém sále trochu tápavě a pomalu. Člověk by si myslel, že tiché a usebrané představení bude touto „akcí“ narušené. Ale nebylo. Herci pána vzali citlivě, minimalisticky, v klidu do hry, jen kdesi na okraji vědomí. Krásně to všechno fungovalo, natož aby to něčemu vadilo.