Rozhovor s ideovým leaderem divadla a ručního nakladatelství Teď, nádech a leť, Davidem Zelinkou.

1. Jakým způsobem se u Vás vyvíjela náklonnost k dokumentárnímu divadlu?

Stále méně si myslím, že děláme dokumentární divadlo, protože to podstatné, co nás v každé inscenaci zajímá, je vždy mimo prostor a čas dokumentu. Možná dokument situace člověka. Pak je asi přirozené, že nekaždodenní rysy a projevy (pro nás) se vyjevují v nekaždodenních pro nás situacích a „světech“. Setkávání s lidmi v těchto „jiných“ světech vedlo ke zjištění, že tam je nějaká hlubší „pravda“ o životě. Rostla zkušenost, která se nevměstnávala do domácích „obzorů“. Divadlo pak bylo dobrým prostředkem, jak s tou zkušeností být, formulovat ji, vnášet ji sem a vpisovat do našeho „světa“.

Částečně to začalo v Sýrii, kde jsem měl několik přátel. Když začala válka, na Skypeu mi vyprávěli – lidé, kteří jsou životem, tužbami, sny úplně stejní jako my – jak měli deset minut na to, aby si sbalili, co jim připadá potřebné (a vejde se do jednoho kufru), a opustili domov, do kterého se nikdy nevrátí. V televizi se tehdy mluvilo o počtech uprchlíků. A tak jsme chtěli vyprávět jejich příběh. Na turecko-syrské hranici, kam jsme jeli potkávat další „uprchlíky“ jsem si uvědomil dvojakost: jejich situace, kdy nemají nic než to, co mají po kapsách a v batohu, je strašná, ale v obecné rovině – je také zvláštně očistná, nadějná, ukazuje, čím je život v samé podstatě. A oni se v tom dovedli radovat.

2. Má vaše umělecké směřování nějaké zásadní ideové či poetické vzory?

Z těch ideových, tedy nedosažitelných, ale stále vyznačujících směr, jsou to například:

Andrej Tarkovskij myšlenkami o smyslu umění a poslání umělce,

Peter Brook (spolu s G. I. Gurdžijevem) neustálým dobíráním se toho, co je forma a co podstata věci, a očišťováním formy až k podstatě,

Pina Bausch přístupem k člověku, odhalováním člověka.

Z poetických Tony Gatlif, jak představuje nejrůznější odpadlíky a vyvrhele tak, že je nelze než milovat v jejich nemožnosti, nesnesitelnosti, neuchopitelnosti. A hudebností, kdy hudba říká to, co nezmohou slova a logika, a vždy toho říká nejvíc. A mistrným zacházením s kýčem.

4. Patří vůbec do dokumentárního divadla stylizace či metafora, a proč?

Podle mne zcela jistě patří, protože pouhými fakty se dá pojmout jenom malá část dokumentární „skutečnosti“. Záleží také, co je cílem dokumentu, nakolik jenom informovat o situaci, nakolik ji převést do kontextu, do obecnější zkušenosti – rozvést ji v prostoru a čase. A nakolik je středem zájmu člověk. Čím více jde o zkušenost, o člověka, tím více je (asi) třeba stylizací, metafor – pokud vyplývají z potřeby dobírat se pravdy, ne z uměleckých ambicí nebo tvořivosti. (Přišlo mi paradoxní když se organizátoři festivalu Jeden svět rozplývali nad tím, jak inspirující a různorodé formy nabírají v poslední době dokumenty o válce v Sýrii).

3. Jaké specifické nároky klade podle Vás tento žánr na herecké představitele, respektive na režii?

Těžko říci, protože jsme je nikdy nedefinovali. Vždy nám přišlo důležité, aby člověk (v roli herce) věděl proč a co dělá, měl potřebu dobírat se podstaty a ne držet se forem. Když má k tomu divadelní zázemí, řemeslo, a ochotu všechno, co se naučil odhodit – ve prospěch rozumění těm, jejichž jménem vypráví (tedy i rozumění sobě), je to skoro ideální stav. A to „odhozené“ řemeslo se pak samo vrací.

5. Čím byly specifické okolnosti vzniku inscenace A lidé žijí. Abdul?

Nevím, asi ničím. Byl základní materiál, nad ním jsme si pořád připomínali, co je podstatné, o co nám jde, přidávali jsme, odebírali, až vzniklo to, co je.

Specifické bylo setkání s paní Rózou, Čečenkou, která celý život, i obě války prožila (a žije) v Grozném. Vyprávěla skoro čtyři hodiny, aniž by ztrácela plnou pozornost – kdo z herců to dokáže (a není to jen tím, že ona má za sebou prožitou zkušenost, je to vědomá práce, vztah k životu). Natolik se těšila bytím teď a tady, zářila, že ani nejstrašnější věci, které vyprávěla, netížily více než něco, co bylo, pominulo – a dbejme, ať se máme, jak nejlépe se dá. A tak vlastně také patří k těm vzorům, ideálům.

Za komplexní odpovědi děkuji Vám velmi!

Petr KlariN Klár