Občas se říká, že svět včetně sebe sama poznáváme zásadně rekurzivní cestou.

Zjednodušeně by se dalo říci, že něco zkoumáme a vytvoříme tak odkaz, potom se odkazujeme na takto vzniklý odkaz, potom zase na takto vzniklý odkaz atd. Pohybujeme se v jakýchsi kruzích nebo spíš pseudokruzích, které nás postupně nějakou dosti nevysvětlitelnou cestou vedou k hlubšímu a hlubšímu poznání (nebo také k hlubšímu a hlubšímu rozplynutí se v bludech…).

Omlouvám se za pseudoteoretický úvod, ale: pokud připustíme, že tomu tak opravdu je, že podstatná část našeho poznání probíhá rekurzivní cestou, nebude pro nás kruhovitá struktura inscenace Ojebad(u) Odborná porota nijak překvapivá. Nepřipustíme-li to, celkem překvapivá, až závratná, může být. V obou případech se ovšem můžeme dostat do velmi příjemné závrati z těch stále se nejasně prohlubujících kruhů či elips.

Pro mě to bylo z několika pohledů skvělé intelektuální divadlo.

Zaprvé díky té rekurzivitě, hravé rekurzivitě. Odkazujeme se na něco, co právě probíhá nebo co proběhne za moment, nebo až na konci. Odkazujeme se na divadlo a přitom hrajeme divadlo. Odkazujeme se na hysterii a jsme hysteričtí. Poznáváme poznávání, poznáváme poznávání poznávání, …  Ale přitom to není jen poznávání pro poznávání, ale poznávání pro… pro něco, co… co já vím… něco důležitého…

Ale protože se tento víkend chci věnovat hlavně herectví, tak: zvolené herectví se velmi hodilo právě pro to intelektuální divadlo; a pro amatérské divadlo (které je ve hře často zmiňované). Nehraje si na nějaké všestranně školené herectví, ovšem nehraje si ani na totální nekvalifikovanost. Vhodně vystihuje a využívá konkrétní možnosti herců v různých oblastech; respektuje i jejich vzájemnou nevyrovnanost; respektuje i jakousi zbytnost budování rolí; přiznává skutečnost, že Tarantinovi herci jsou o něco výraznější než herci Ojebad(u); zkrátka respektuje to, že se nejedná o běžné interpretační divadlo, že se jedná o autentické divadlo lidí, kteří do toho vstupují jako přemýšlející (třeba i přes míru, ale co je to přes míru?..) osobití tvůrci.

Díky tomu, že si herci nehrají na běžné divadlo, jsem jako divák neměl očekávání běžného divadla, a proto mi ani nevadilo, že chvílemi (jen chvílemi) nefunguje temporytmus, někdo mluví trochu nesrozumitelně, atd.

Zažíval jsem rozkoš z toho, že jsem se nemusel vůbec soustředit na vnější téma – uvažování o divadelní přehlídkové porotě. Mohl jsem si užívat autentické nic nepředstírající herectví, herectví s nadhledem, a především vír rekurzivních úvah vedoucích k tajemnému poznání.