All star impro úderka Láhor/ soundsystem se v nejsilnější sestavě, posílené navíc o řadu vlastních ratolestí, vrací do programu Šrámkova Písku. Tato informace u mne vyvolala očekávání zvíci ega Václava Klause mladšího, jež bohužel zůstalo naplněno sotva z poloviny.

Rozhodně s povděkem kvituji námět, jenž lačně krouží hned kolem několika atraktivních, navíc částečně tabuizovaných témat, i ochotu souboru tvůrčím způsobem polemizovat s odvěkým předsudkem, že děti na jeviště nepatří.

Junioří scénická spontaneita se několikrát stala zřídlem intenzivní divadelní radosti, starší ročníky zjevně během let nepoztrácely schopnost si společné jevištní rošťačení naplno užívat a herecký minimalismus Mariana Moštíka má pořád sílu vodíkové pumy severokorejské provenience, toť základní pozitiva letošní autorské seance s názvem Než hanba začne fackovat druhé.

Na straně negativ pak stojí opakované problémy s ovládnutím základních specifik jevištní řeči, pomalý nástup produkce, jenž mne ukolébal do letargie, i neochota hrábnout hlouběji do černohumorných strun zvoleného námětu. Láhoři kladou důraz zejména na improvizaci verbální, divákovo fackování brutálními proměnami tempa i rytmu, žádoucí dějová extravagance, či koncentrace na situační gradaci ovšem tentokrát bolestně chybí. Jednání je pomálu, vrší se slova. Dílčí oživení sice přinášejí zveřejňované vnitřní monology postav, i pasáže zpívané, k povýšení projektu do kategorie uspokojivých to ale bohužel nestačí.

Předchozí úspěchy renomované improvizační grupy mi totiž nedovolí základní kritéria hodnocení snížit.

Příště lépe a soustředěněji, drazí!