Divadlo a písně. Veselé a radostné i zadumané a smutné rozloučení s blízkým člověkem, výrazným malířem, muzikantem, umělcem. Je evidentní, že Svitavsko je v komunitním umění požehnanou oblastí, a proto může událost místního dosahu přerůst v dílko zajímavé i pro lidi, kteří do lokální komunity nepatří.

Několik divadelních skupin a pár muzikantů tvoří tak, jak jsou k tomu inspirováni obrazy. Jejich tvorba je dostatečně kvalitní na to, aby zajímala, potěšila a inspirovala i lidi, kteří malíře Jindřicha Pevného neznali a do komunity nepatří. Vzniká dílko s obecnějším než lokálním dosahem.

Bylo to příjemné, laskavé, hebké, a přitom v daném kontextu (předčasná smrt, přátelství, …) tázavé.

Podle mého názoru se do dvou ze tří „divadelních obrazů“ = krátkých inscenací dostal nejen respekt ke smrti, ale také jakýsi patos nebo přinejmenším sentimentalita či zadumanost. Alespoň mně se to tak zdálo. Kromě balady Hanky Voříškové, která byla s brilantním nadhledem a zároveň upřímnou osobní účastí na osudu postaviček současně zábavná i krásně tragická, jsem tam sentimentální a lehce povadlé tóny jasně cítil. A teď, myslím, narážím na zajímavou otázku pro divadelní tvůrce i konzumenty: jak je to s patosem nebo sentimentalitou nebo lehkou povadlostí? Jsou vždy nepatřičné?

Podle mého názoru nikoli, musí se s nimi ovšem zacházet citlivě, s přiměřenou dávkou opatrnosti. A především: nesmí být vypočítavě naplánované, vyfabrikované.

V události, kterou jsme v Písku viděly, rozhodně nijak vyfabrikované nebyly. Nechal bych tedy už na vkusu a míře každého účastníka, jestli mu to takto připadalo přirozené a přiměřené. Mně osobně vcelku vzato ano.

Celkově: zajímavý zážitek, zajímavé malby, inspirující setkání.