Báječným divadlem a dalšími zběsilými událostmi k prasknutí naplněný program 59. ročníku Šrámkova Písku uzavře poslední červnovou neděli inscenace pražské divadelní skvadry Akolektiv Helmut: S čaganem lamag nogy. Prosím, seznamte se!

Máte výborný název, kde se vzal?
Che, díky. Název pochází z jedné divadelní hry, kvůli které jsme se dali na začátku dohromady a kterou jsme nikdy nenazkoušeli. Napsal ji Adam, jmenovala se Helmutovy narozeniny a pojednávala o frustracích vyhřezlých na jedné rodinné oslavě. Vystupoval v ní třeba klaun se samopalem. Jenže pak jsme seznali, že je nás málo na to, abychom sehráli rodinnou oslavu, a že radši než inscenovat text, uděláme revival vánoční besídky u Adama doma. Tak nějak to celé začalo. A Akolektiv proto, že si často připadáme trochu a-kolektivní vůči potenciálním spolupracovníkům. Je to interní narážka na naši pracovní sevřenost.

Má vaše autorská tvorba vzory, k nimž vzhlížíte? Jaké jsou zdroje Vaší inspirace?
Jasně, máme jich hodně. Občas se nám zdá, že se inspirujeme až příliš a pak chceme použít pro představení motto „My krademe, vy se bavíte.“ Nebo máme ještě druhé, více interaktivní: „Chcete vidět něco, co jste už viděli?“ … Všichni si třeba hovíme ve filmech Davida Lynche. Z raných divadelních inspirací si pamatujeme původní Divadlo Komedie nebo Sokolovy inscenace McDonaghových her v Činoherním klubu.
Jaká je vaše ideová, estetická a dramaturgická profilace?
V minulosti jsme vytvořili dvě bytové satiry, které byly spjaté s konkrétním časem a prostorem – s hektickou předvánoční dobou v jednom pankráckém bytě. Jenže ten byt teď šel do rekonstrukce, a tak jsme se rozhodli, že z něj vylezeme. Čagan je naší první výzvou pokusit se popasovat s vážným tématem. Ne že by v jádru našich satir nebyla vážná témata, pochopitelně byla, ale byla svázaná s člověkem a určitou jeho všedností, banalitou. Čagan tohle překračuje. Přesto jsme si všimli, že se naší prací vine motiv jakéhosi nečekaného hosta. Možná to souvisí s momentem překvapení, který věříme, že je na divadle klíčový. Překvapovat diváky a překvapovat sebe navzájem, to je pro nás cesta, jak udržet divadlo živé. K naší profilaci by se snad dalo ještě říct, že pracujeme vždy od nuly. Nemáme textovou předlohu ani režijní koncept, scénografii, nic. Na začátku je vždy jen nějaký impulz a od něj teprve začíná všechno bujet a pučit.
Jaké jsou okolnosti vzniku Vaší inscenace, a její základní východiska?
Na začátku byla terénní výprava na chatu do Beskyd. Chodili jsme po horách a hrabali se v historii vesnice Morávka. Četli jsme historické dokumenty, legendy, pátrali po základech vypálených osad, poslouchali tamní rádio Čas a zpovídali místní. A najednou nám napříč tím vším začínaly vyvstávat paralely, uviděli jsme dějiny a mýty Morávky jako opakované divadelní výjevy, a to nás fascinovalo. Pilotní verzi inscenace jsme uvedli loni v září ve Svatojánské věži ve Frýdku-Místku a od té doby se celý rok neustále vyvíjela a proměňovala, hledali jsme její pravou podobu, museli jsme mírnit touhu téma ironizovat a pak jsme zas bojovali s patosem. Naším prvním a hlavním impulzem bylo zahrát Čagana přímo na Morávce, kde ještě žijí pamětníci určitých stěžejních událostí a téma je tam stále živé. Měli jsme už dohodnutý termín hraní na začátku dubna, ale korona… Teď se hraní odložilo na dobu neurčitou, což nás hodně mrzí. Každopádně tenhle plán nás hnal a brzdil zároveň. Možná je dobře, že to nevyšlo a mohli jsme inscenaci dokončit a odpremiérovat uvolněněji. Mimochodem, před pár dny jsme náhodou narazili na krátký starší text Olgy Tokarczuk k vydání jejího románu z česko-polského pohraničí Denní dům, noční dům a v něm je naše roční cesta zachycená. Byl to pro nás dost neuvěřitelný objev, v tom třístránkovém textu je všechno, naše touhy, obavy, co to vlastně znamená pokusit se zachytit místo a jaká úskalí to s sebou nese.
S jakými očekáváními vyrážíte do Šrámkova Písku?
Že dostaneme zpětnou vazbu, která je pro nás velmi cenná. Nemáme žádného režiséra, žádné vnější oko, a jsme v tématu ponoření už tak dlouho, že ztrácíme nějaký nadhled, soudnost. Těšíme se ale na celou přehlídku jako takovou a taky na ostatní inscenace, protože jsme na Šrámkově Písku nikdy nebyli.
Monolit anebo monolog a proč?
Asi čokoláda.