Geisslers Hofcomoedianten: Tři ženy a zamilovaný lovec

Krásně na jeviště převedený Brandlův vizuální styl.

Krásné živé obrazy. Krásně na jeviště převedený Brandlův vizuální styl.

Během představení jsem uvažoval o životnosti a neživotnosti stylu, případně o životnosti a mrtvolnosti manýry. Všechny obrazy na jevišti pro mě byly velmi podobné. Napětím, náladou, tělesností apod. se skoro nelišily. Asi v důsledku toho jsem celek vnímal jako výtvarné pásmo – ať byly na jevišti „instalovány malby“ nebo se dělo něco jiného, ať se obrazy hýbaly (někdy i velmi energicky) nebo ne.

Při představení jsem přemýšlel o tom, kdy v tvorbě přichází ten moment, při kterém se styl, stylizace, ráz, a někdy svým způsobem snad i sloh, mění v manýru, případně kdy se taková manýra začíná zmrtvovat.

Nevyznám se v Brandlovi, dívám se na něj teď povrchně na webu, takže jen nastíním možnost, aniž bych se odvažoval tvrdit, že tomu tak je. Možnost je tato: i on si namáhavě a v krvi a hlíně života vypracoval osobní styl, úžasný osobní styl; a posléze v některém okamžiku zažil ten moment, kdy tento styl nenápadně přešel v manýru; a je možné, že se třeba někdy potom zase vzchopil, oživil, a jeho styl se nějak posunul. A že podobný proces přechodu do manýry se třeba vícekrát opakoval. A že manýra se mohla projevovat například v tom, že začínal vyprázdněnost díla schovávat za šerosvit a krásná dynamická gesta, aniž by tím ovšem něco řešil. A schovávat se člověk může nejen za šerosvit, ale také za sex a hýření.

Když o tom tady tak uvažuji, neuvažuji konkrétně o Brandlovi a konkrétně o Geisslerových Hofcomoediantech, ale obecně o tvorbě a tvůrcích, a samozřejmě i o sobě. O tom, jak tvorba osciluje mezi jiskřením a formálností, životností a mrtvolností.

Děkuju Zamilovanému lovci, že mi takto rozjitři uvažování.