Celým Pískem 2022 se bude prolínat inscenace Ahoj můj miláčku pro 2 herce a 2 diváky. Rozhovor s Josefem Janem Kopeckým o vzniku a provádění inscenace:

Kdy jste se poprvé setkali s dopisy Jirousových a kdy vás poprvé napadlo zinscenovat je?

Magorovy dopisy jsem četl poprvé po vydání stejnojmenné knihy nakladatelstvím Torst v roce 2006, ještě za Martinova života. A přečetl jsem je se zájmem, nicméně stejný zážitek, jako jsem měl o Vánocích 2021, jsem z nich tehdy neměl.

V průběhu roku 2021 jsem si koupil knihu Ahoj můj miláčku (vydanou 2015 opět Torstem), která představuje vzájemnou komunikaci Martina a Juliany z jeho čtyř posledních kriminálů. A nadělil jsem si ji pod stromeček – abych ji ještě o Vánocích začal číst. A tu se to stalo.

Možná je to souhra mnoha okolností, Martin tu už víc než deset let není – a chybí tu, byly Vánoce, které jsem trávil s rodinou a dětmi, byly tu ty Julianiny dopisy… Zkrátka mne kniha zcela pohltila a už během jejího čtení vznikal první koncept inscenování. Od něho jsme se posunuli o světelné roky jinam, přesto v uvažování o tom, jak se pokusit něhu, lásku, bolest, víru, pokoru, vysílení, zlobu, odvahu, rezignaci – a vůbec všechny další emoce, které se v těchto 357 dopisech ukrývají, hraje důležitou roli.

Jak se dokážete vy a jak se dokáží diváci oprostit od pocitu určitého posvátna, který by pro vás / pro ně mohl z dopisů takového legendárního páru vyzařovat?

Martina jsem měl tu čest zvát svým přítelem. Poznali jsme se koncem 90. let a udržovali čilý kontakt až do Martinovi smrti. Nicméně jsem ho poznal už s Dášou. Za Julianou jsme se ale pravidelně stavovali ve Staré Říši s přáteli, vždycky, když jsme jeli na Vydří. A tam už jsem (žel) dlouho nebyl. Posvátno mám spojeno především s ní…

Je ale samozřejmé, že si člověk vždy připadá trochu jako voyer, když čte intimní dopisy někoho jiného. Připadá si nepatřičně. Ale: Toto je přece jenom trochu jiný případ. Tyto dopisy již byly psány s tím, že budou čteny třetí osobou – cenzorem. Věci se tu proto sdělují mezi řádky, nikoli explicitně.

Divákovi se potom snažíme předat především zážitek. Jsou to fragmenty dopisů. Dopisů lidí. Muže a ženy. Otce a matky. Fragmenty emocí. Emocí jakýchkoli lidí.

Inscenaci hrajete (alespoň na přehlídkách, ale předpokládám, že i jinde) mnohokrát za sebou. Jaké z toho máte pocity? Nehrozí zacyklení, únava apod.?

Naprosto jsi uhodil hřebíček na hlavičku: hrozí 😀

S každým představením se snažíme vejít (včetně příchodu a odchodu diváckého páru) do 15 minut, přesto hrajeme pouze 3x za hodinu. Poslední čtvrthodinku si necháváme pro sebe. Na oddych, uvolnění se, občerstvení. Po prvním zážitku, kdy jsme jeli 4 a půl hodiny úplně v kuse, jsme potom: dva dny nemohli chodit, nevěděli u 5. představení, jestli jsme tuhle repliku už neřekli, propadali stavům deprese, málem se počůrali – a vůbec zjistili, že hodiny a hodiny v kuse to prostě nejde.