V detektivkách většinou nevidíme vše, tvůrci obvykle vystřihávají nudu, dlouhá čekání, naopak systematicky strukturují příběh a více či méně nápadně ho prokládají indiciemi. Toto je tvůrcům hry Chata v Jeseníkách dokonale cizí.

Soubor Barevné knoflíky je mimořádně trpělivý, diváci vyšetřující vraždu si mohou myslet prakticky cokoli a vyšetřování se může protáhnout nekonečně dlouho, aniž je jistý úspěšný výsledek. V této hře může jít o pozoruhodný experiment, silný zážitek každodennosti detektivovy, stejně jako o polemiku s marxistickým filosofem Georgem Lukácsem. Ten totiž tvrdil, že velcí detektivové nás ve službách kapitalistické společnosti mají udržet v iluzi bezpečí, protože všechny nepravosti od krádeží po vraždy někdo schopně a neohroženě vyšetří. U Chaty v Jeseníkách naopak můžeme snadno podlehnout pocitu, že bez nápovědy se nevyřeší nic.