Co z nás zbývá, pokud jsme jako osobnosti utvářeni okolím? Jak se vyrovnat s úzkostí z tlaku prostředí, jak se na něj adaptovat? Kde jsou hranice naší identity? Všechny postavy Rekonstrukce já řeší tyto otázky, přičemž objevované návody na přežití vytvářejí tlaky další a další, ať už je najdeme v časopise Vlasta, na kurzu seberozvoje nebo v tajemných pilulkách.

Tu se musíme srovnat s tím, jací jsme, tu se musíme učinit lepšími, tu musíme najít smysl jinde, třeba v umění, v každém případě se musíme optimalizovat. Ve hře však jedinci nic nepřináší uspokojení ani neprospívá vztahům s jeho okolím. Přílišná sebereflexe je nesnesitelná, nedostatek sebereflexe neuspokojující, nejlepší je být v normě, která je však definována okolím, což je něco, čeho se chceme zbavit. Vše je skvělé i strašné zároveň, ambivalentní; nezbývá, než se na tuto ambivalencí adaptovat, a k tomu skvěle pomáhá hutná hmota optimalizačního jazyka, diskurzů a myšlenek, kterou soubor RáDi vtělil do hry.

Fragmentární formou snad Rekonstrukce já připomíná postdramatiku, na níž byly založeny včerejší Songy, ale obsahově má mnohem blíž (taktéž včerejší) Černé slepici. Vždyť většina promluv postav tolik připomíná magická zaklínadla, jejichž případný účinek není v nich samotných, ale v tom, čemu na nich věříme a jak s nimi nakládáme. Nebyl by význam hry stejný, kdybychom polovinu textu nahradili Huptychovými surrealistickými lidovými pověrami?