Kousek z Nového Jičína Ptáci je z mého pohledu vystavěn v podstatě na prvoplánové satiře (což nemyslím nijak ve zlém, první plán pro mě není ničím pejorativním), která je postupným ponořováním se do sebe sama umocňována nejprve na druhou, poté možná i na třetí. Tento postup není žádným vynálezem, myslím, že ho využívá například i klasická situační komedie.

(Znám také jednu povídku Roalda Dahla, která je vyloženě o stresu na druhou – podobně jako Ptáci vypráví o člověku, který se snaží zbavit stresu, a výsledkem je v té povídce stupňování stresu až k úmrtí). No: záleží vždycky na konkrétním zpracování a konkrétním provedení.

Dnes mi přišlo, že princip stupňování byl významově dobře vymyšlený, ale jeho divadelnost trpěla  nedotažeností formy i hereckého provedení. Před představením jsme se dozvěděli, že došlo k nějakým náhlým změnám v obsazení. Přesto si ale myslím: změna v obsazení by neměla moc ovlivnit např. rozvržení divadelního prostoru tak, aby nebyl rozmlžený. A myslím si: herci se schopnostmi oněch tří lidí by se mohli podstatně více rochnit v improvizaci, v nenadálosti, mohli by zkoumat postupně se rozvíjející zoufalství stresovaného pána a poté i stresované slečny; a mohli by stejně tak rozvíjet bezvýchodnost propagátora animofilní aplikace. Prostě: u tohoto žánru a u této konstrukce inscenace bych čekal dotaženější a prohloubenější herecký koncertík. No ale milé a zábavné a do velké míry komunikativní a osvěžující to bylo, to zase určitě. To zase bez debaty.