Strážci Země: příjemná, malá, hebká forma. Malé a hebké loutky. Malé a příjemné čtení z velkých, omšelých knih. Sladce uhrančivé svitavské piáno, housle a hlasy. Kombinace tradiční malé formy s hezky post-soudobým loutkářstvím. A s četbou; to už je skoro – nebo úplně – konceptuální záležitost.

Ono to dílko vlastně prozkoumává celkem závažnou věc – minimálně jednu závažnou věc. Ovšem všechno je to tak odlehčené a zmedovatělé hebkými písničkami, že to vypadá hezky v klidu a pohodě. Já jsem pro; proč bychom se museli při prozkoumávání závažné věci nějak drásat?

Kudy putujeme za svoboděnkou? Utrhneme ze stromu granátové jablko; tento akt je nám ale představen jako pouhá Evina hormonální záležitost. Skutečná svoboděnka přichází až se štěpeníčkem atomíčku. Až s bombičkou, až s jaderným hříbečkem, ze kterého můžeme mimo jiné udělat smaženici. Moje v dobrém myšlená otázečka by byla: není jedno, jestli svoboděnku získáme štěpením granátového jablka nebo až štěpením atomu? Nebo až něčím jiným – ještě ji třeba nemáme? Z hebké inscenace pro mě vyplynulo, že to vlastně jedno je. V určitém okamžiku prostě všemohoucí pařez rozhodne, že z odvěkých strážců-pařezů udělá kamenné blbouny, kteří pak ve budou navěky strašit ve Stonehenge.

A je konec. V klidu, medově, písničkově, hebce. Krása s lehkým ježením chlupů podél páteře. Divadlo malých forem je fajn.