SUD, České Budějovice: Songy: Osminohý severský kůň Sleipnir, o kterém se v inscenaci mluví jako o brusiči, vybrousil tuhle inscenaci opravdu dokonale.

Nejprve poznámka k žánru: Hovoří a píše se o postdramatickém divadle, ale myslím, že tohle zatřídění není důležité; dokonce myslím, že ani není přesné. Celé dílko mi připadá jako jen o něco málo zběsilejší Saroyan; prostě příběhy lidí na jednom místě v jednom čase. To, že dílko je rozkouskované (rozstříhané), že se používají nedokončené věty a že se přepíná mezi první a třetí osobou, podle mě ještě neznamená, že máme postdramatiku. Vždyť to všechno má z většiny čitelný příběh!

Ale ať jde o post nebo nepost, je zásadní, jak se to zrežíruje, a hlavně – hlavně: jak se to zahraje. Jak se lidé na jevišti vnímají, jak spolutvoří rytmy, jak vnímají situace, na jakých vlnách komunikují – vzájemně i s diváky. A pět mladých dam dělalo to vše moc zajímavě. (A u náročných útvarů je také zásadní, že je věc precizně nazkoušená – že se nespoléhá jen na zázrak, k němuž na jevišti možná dojde – že je ten zázrak podpořen poctivým a precizním nazkoušením.)

Jedna zajímavost: v pátek se hrálo dvakrát. Ranní představení bylo pro studenty gymnázia, a bylo celkem dobré. Bylo ale nesrovnatelné s tím, co přišlo večer. Ráno jsem byl spokojen, ale vnímal jsem lehce přeexponovaný úvod, potom začalo všechno krásně fungovat, ale potom zhruba v poslední třetině se vše trochu vyčerpalo, unavilo. Večer to ovšem byla jízda. Opravdu jízda! I bedničky či dřevěné hranolky, které jsou základem scénografie, byly ráno trochu prázdné, zatímco večer byly totálně naplněné, zábavné a pro herečky absolutně příhodné. Podobné to bylo s dlaněmi namířenými ploskou do hlediště – tímto divadelním klišé: ráno byla cítit „nějaká“ energie, večer vytvořily dlaně chvílemi tak silný energetický impuls, že mě málem shodil ze židle. Poznámka: jen se tím dokládá, že kvalita představení zásadně závisí na divácích; studenti gymplu rozhodně nebyli „špatné“ ani inertní ani studené publikum, ale přece jen nebyli tak zkušenými diváky, kteří by se s formou i obsahem hry tak mazlili a laskali jako písecké přehlídkové obecenstvo.

Těžko analyzovat: dobré až excelentní divadlo, kdy spolu herečky intenzivně komunikují a podprahově i řemeslně kvalitně komunikují i s obecenstvem, kdy jsou schopné přepínat v řádu desítek vteřin mezi postavami i mezi první a třetí osobou, kdy zajímavě hrají a žijí i mužské postavy… Aj, co o tom mám psát…

Herečky se krásně ponořily do roztříštěnosti hry, do moře fragmentovaných kapek hry, které se ve hře důmyslně spojují a které se instinktivně (ovšem na základě solidního nacvičení) spojují i na jevišti… Dovolím si jednu nekorektnost: fascinovala mě především herečka představující servírku Sally – byla šíleně lidská.

Poznámka k použití křídy: servírka Sally (možná i někdo další? – nejsem si jist) kreslí křídou na okolní černé zdi šálky. Použití křídy pro agresivní kreslení na stěny je v 90 % inscenací násilné a zbytečné. Ale v tomto případě, kdy se mnohé motivy sbíhaly v okamžiku (a místě) upuštění šálku servírkou, se to ušpinění stěn a následné otravné mytí vyplatí. Prostě křída není zbytečná, není samoúčelná.

Kdy jsem měl maximální prožitek?: ve chvíli, kdy manželé „zjistili“ (uvozovky proto, že jsem jejich „objevu“ nevěřil), že se k sobě nehodí. Na břehu řeky či jezera, pod jasnými hvězdami. Jezero a hvězdy té chvíle jsem prožil dokonaleji, než kdybych byl na skutečném břehu a pod skutečnými hvězdami.

Kromě dobrého herectví a ponoru do komunikace zmíním ještě jeden detail: tušení apokalypsy. Toto tušení je bezpochyby autorem včleněno do hry; ale v inscenaci by se dalo přecenit, nedocenit, posunout do násilného duchovna, vulgárně zbagatelizovat… Nic z toho se nestalo: režisérka i herečky zacházely s tušením apokalypsy naprosto přiměřeně, decentně a přitom ji nezanedbávaly. Je nadcházející apokalypsa osobní (pro konkrétní postavy) nebo obecná (pro celý svět)? Z té výborné interpretace vyplývá, že je to jedno: apokalypsa je apokalypsa, a je úplně stejné, jestli se roztříští jen šálek, životy konkrétních postav nebo celý vesmír. Skrz herečky tak prosvitne podstata jednoty všeho.