Debatu opět začali diváci.

Diváci:

Měli pocit, že soubor čeká, že si na závěr sednou na volné židle. Když si sedli, bylo těžké vstát a odejít. Až chuť na cigaretu některé přiměla k odchodu.

Cílem asi bylo vyvolat emoce. Forma mu přišla prázdná, nepromlouvala. Snažil se najít cíl a motivaci, odpověď na otázku, zda se má naštvat. Nemá rád repetice, když je tam hodně lidí, budí to v něm hrůzu z očekávání opakujících se cyklů textů. Málo se děje, jen se stane drobnost. Zajímá ho, co tím chtěli říct.

Kameraman odešel na diskusi asi po hodině. Chyběla mu upřímnější výpověď od performerů.

Základní fabule Dona Juana k divákům prošla, ale přes formu nedošla emocionalita. Možná problém prostoru. Kladně hodnotí dlouhé držení koncentrace. Kajícné sezení. Věděl, že se od něj očekává, že je člen skupiny, aby si tam sedl, ale neměl k tomu chuť. Hledal konec a setrvával.

LR: Těžkopádné, protože to nemá dramaturgickou stavbu. Má jistou stavbu a chronologii s Juanem, ale ta zaniká v monotónním bloku textu. Nemusí se všichni vyjádřit ke všemu. Uvědomit si, kde je to nahoře, kde dole, propracovat temporytmus a význam. Práce s psychikou diváka.

Lektoři:

TŽ: Málem si sedl do hracího prostoru, ale konvence mu nedovolila. Vzpomíná na minimalistické festivaly, kde se lámou několik hodin větvičky. Nejde o to, kdy se diváci rozhodnout odejít, ale o jejich zaujetí. Snaha propojit konání, umění, akce, happening. Závěr Juani/y je důsledný, ale některé situace předtím ne. Ani upřímnost. Myšlenka, že to nedělají pro dobro režiséra, ale kolektiv. Zaskočen hmotou – počtem lidí, tvářemi, pohledy a prolnutím s charakterem Dona Juana. V antickém vidění vznikl chór. Chybí hlavní postavy, jen si je představujeme. Na happening je to ale málo. Na počátku to vypadá jako skupinová psychoterapie. Labyrinty, duety, na divácký postřeh zajímavé. A postupně se naznačovalo divákům, aby se stali součástí. Neuhlídala se ale opravdovost. Ovšem i tak je míru spokojený. Nejvíce pravdy je v závěru – sugestivní. Existuje bublina divadelních instalací – bez scénizované linky. Štěpán Macura pracuje s komunitou. Výzva a nový tvar pro tuto přehlídku. Pestrost. Vytvořit pocit, že je divák pozvaný do události.

VČ: Oceňuje představení. Bavila ji masa. Neviděla dlouho tolik lidí na jevišti, je to zábavné. Mladí lidé. Může se zdát, že jsou s námi, mluví s námi. Oceňuje míru nedokonalosti a odvahu introvertů, na kterých bylo vidět, že není pro ně příjemné tam být. Držela palce těm, pro které to byl evidentně stres. Sebejistý Juan – v odvaze a zmužilosti, jak se vybičovali všichni společnou akcí. Nebyl jí konec komfortní. Chtěla tleskat na konci. V kontextu války ji dnes dojímá skupina, která existuje v prostoru a dává nahlédnout do toho, jakou sílu má skupina sama o sobě. Umožňuje divákovi pozorovat, jak tato skupina funguje. Andělská tvůrčí symbióza.

PV: Každý divadelní efekt se po čase okouká. Otevřený konec DREDů vloni působil trochu jinak. Drejg sympatičtí, ale na inscenaci mu to přijde „málo“. Neměl tendenci tam zůstat déle. Dialog s archetypálními tématy – prolínání všech dnešních představení. Z hlediska formy působilo více mechanicky, těžkopádně. Napadalo ho, že by došlo k narušení očekávání. Redefinování pohlaví. Téma Dona Juana – erotické vztahy, mocenský podtext. Zaplaveni současnou debatou. Tato diskuse se vede dlouho. Dohromady se zpovědním tématem: hříchu a juanovské téma v současnosti přes sympatický a upřímný výraz. Hlavní nevýhoda: větší očekávání. Rád by zklamaná očekávání.

VH: Tento typ divadla je mu blízký. Moc se mu líbilo. Vysvětluje genezi Štěpána Macury – patřil k první inkarnaci DREDU a vychoval několik Geisslerů. Pedagog na gymnáziu v Náchodě. Zpracování několika překladů. Divák se musí konfrontovat s happeningem. Divadelní expozice plná chyb. Bere to jako postoj – každý dostane prostor se vyjádřit. Juan – Juana. Zmiňuje Ivana Vyskočila – hru. Konec na Audimaforu v Hradci byl drzejší a syrovější: prázdné židle, vypnutá hudba. Židle se zaplnily a diváci se začali zpovídat.

ZM: Mnohačetnost – rozpojování a spojování společnosti. Naděje.

Soubor (Štěpán Macura):

Děkuje za všímání si důležitých věcí. Nenakoukaný typ divadla. Je si vědom limitů. Divadlo je spíše literární. Fascinace textem. Demokratické. Ví, že by to bylo možné uspíšit, ale chce lidem dát prostor. První práce s tolika lidmi. Divadelní tvar trpí, ale vyjádření všech je důležitější. Baví se mladou energií, masou. Občas těžko zkrotitelné. 22 lidí na jevišti fascinující věc. Baví ho, že si umí vzájemně pomoci. Konec – tečku našli až na některé z posledních zkoušek. Po třetí se hrálo. Po každé je to jiné. Osobní meditativní chvíle: výplach Mozartem. Otevřená příležitost, ke které může dojít.

Vysvětlivky: PV – Petr Váša, TŽ – Tomáš Žižka, VČ – Viktorie Čermáková, VH – Vladimír Hulec, LR – Luděk Richter, ZM – Zoja Mikotová. Plénum – všehochuť diváků, Soubor – tým dané inscenace.