Debatu otevřeli diváci.

Diváci:
Viděl jsem tuto inscenaci podruhé. Poprvé jsem měl pocit, že je to jen fraška na reality show. Dnes v tom pro mě vylezly detaily s moderátorkou a fungovalo to jako fraška na nás, že jsme všichni ubozí a trapní. Kukuřice a marmeláda je fajn, ale nevyrovná se to trapnosti, kdy se snaží pět minut někoho všichni zaujmout.
Nemá rád věci naservírované na stříbrném podnose. Už od úvodu byly postavy jasné. Hledal, co chtěly postavy říct, ale než na to přišel, už vypadly. Možná to bylo tak jednoduché a absurdní, ale jen to tak nepřečetl. Rušila ho dvourole moderátorky a osvětlovačky. Možná se ztratil už na začátku.

Další divák vypichuje naopak jasné charaktery dobře čitelné. Obraz profilování společnosti. Povrchní, jasné typy á la sociální sítě: IG, TikTok, které se prezentují s nejtrapnějšími věcmi, jen aby získali followery, lajky a větší sledovanost. Ztráta soudnosti. Propojení moderátorky a božství – geniální. Něco, co nás navádí, aniž si to uvědomujeme.

Problém se začátkem: moderátorka tak dokonalá, že neměla chuť tleskat, měla problém přistoupit na hru. Když se objevili všichni, tak věřila, že mohou pro výhru udělat všechno. Předvídatelné, a co z toho tedy? Bylo to sice čím dál horší (gradace), ale pro ni nepřekvapivé.

Lektoři:
VČ: Trochu se probrala. Kostým moderátorky ji zaujal. Postupně ji dojímalo, jak lehkou rukou si hra půjčuje antiku a bez patosu předestřelo bídu naší civilizace. Výrazné kostýmy. Potěšená za zlé a kritické gesto. Přemítá o tom, že už dnes nemáme víru, antická božstva.

TŽ: Shoda s VČ o antice. Od počátku připoután slečnou moderátorkou. Má ale pouze tlačítkový telefon a bylo mu líto, že nemůže hlasovat QR kódem. Expozice být vidět – dnešek. Zaujaly ho odchody – vypadá to sarkasticky, humorně, ale jde to na dřeň. Souvislost s dneškem. Otočení pozornosti k odcházení. Proč odešli a proč se nechtějí vrátit – v tom vzkaz představení. Rád, že to došlo až k božstvu. K důvěře společnosti k něčemu. Abychom nevěnovali pozornost blbostem. Nenasvícení lidé po odchodu zůstali na jevišti – záměrná hluchota.

PV: Intenzivní na různých úrovních. Každý může mít svůj vlastní výklad. Líbilo se mu rozdání charakterů, nikdo netrčí, nikdo nezůstává na chvostu. Gesto: nehrajeme si na divadlo, ale když je třeba, umíme zahrát činohru – dva v jednom. Zcizováky a hraní rolí. Měl pocit, že kombinace s antikou bude klišé, ale díky tomu, jak se to perfektně zahrálo, tak to dostalo rytmus… Pointa pro něj: rehabilitace lidí, co se „nechají potřít marmeládou“ – tedy současných soutěživých lidí = agón. Brutální snaha o vyniknutí za každou cenu. Touha je archetyp, kterému se nevyhneme, protože se navíc netýká jen naší doby, ale je tu s námi už od dob antiky. Jiný způsob čtení. To ho baví. Sympatické, dobrodružné – zdánlivě povrchní soutěžení v jídle a trapnostech, touha po hraní – nová a nová řešení.

VH: Tato inscenace, byť si hraje s antikou, nás vystavuje něčemu, co teprve hledáme. Pokus o maximální karikaturu dění, televizní show. Nevěřil jako divák, že hlasování je reálné. Předem daný text a situace. Ukázka manipulace médii. Nepřišli mu důvěryhodní soutěžící jako představitelé daných institucí, proto je četl jako karikatury. Touží po větší odvaze v rámci inscenace. Uvítal by větší znechucení vším, co se tam děje, aby se ukázala zvrácenost systému.

Soubor:

Děkuje. Líbí se jim popis dvou posledních soutěžících jako gladiátorů na konci. Pavel Skála dodává, že závěrečné řeči jsou to nejpodstatnější, jsou vybrané z antických her. Všechno na začátku je umělá inteligence. Na textu se pracovalo dlouho. Něco psané souborem, něco AI a postupně to přechází právě do antiky. Určitě lze pracovat ještě na tom, jak to udělat dotáhnout dál a udělat silnější.

Vysvětlivky: PV – Petr Váša, TŽ – Tomáš Žižka, VČ – Viktorie Čermáková, VH – Vladimír Hulec, LR – Luděk Richter, Plénum – všehochuť diváků, Soubor – tým dané inscenace