Plénum:

Vizuálně a nápadově krásné. Při srovnání s včerejší poezií bylo toto velice barevné. Užíval si to od počátku do konce včetně textu.

Školácká chyba: vzadu nebylo slyšet.

Slyšela, ale nepochopila, o čem to je, protože to vnímala jako performance, ale líbilo se jí to.

Po pěti minutách vzdal hledání a chtění porozumět, takže sledoval kulisy, které mu přišly vkusné a estetické a líbilo se mu to jako celek.

Našel si téma: vnitřní příšery, které máme všichni v nás a ohraničují nás na různých ostrovech.

Bylo to famózní představení toho, jak je člověk sám uvnitř i zvenku. Jak jsme občas sebekritičtí, jak je to občas chaos. Prolívání světů.

Vzpomněl si na knihu Ostrovy, které v sobě nacházíme. A asocioval si to s ní.

Lektoři:

PV: Okouzlený představením. Předem tušil, že to bude kvalitní. Další úroveň: naprosto přirozené uvažování skrze divadelní jazyk. Synestézie formy, kdy tvary a zvuky přecházejí vzájemně mezi sebou a do sebe. Až abstraktní znaky, které diváky vtahují: některé obecné, jiné přímo konkrétní. Iluze moře zvukem, hlasem, slovem „moře“. Paralela z citátem C. G. Junga: „Naše vědomí je jako ostrov, obklopený nekonečným mořem nevědomí.“ Tedy tematizovaný dialog vědomí s nevědomím. Člověk sám má v sobě řešení samotného problému. Neznámo může být příšerou, ale je třeba s ním komunikovat. Skvěle zobrazené pomocí kouzelné akce. Lidské a přitom velmi dramatické. Inspirace – Kandinskij.

AS: Velmi krásný divadelní zážitek. Podařilo se naplnit záměr překladu poezie do divadelního tvaru – skrze herectví, hlas, přes vizuální složku. Veliká hravost. Nebylo to patetické, zatěžkané. Sféra přírodního světa zpodobněná pomocí přírodních materiálů, poté práce i s umělými věcmi, které do toho zapadly. Všichni spolu fungují jako kolektiv. Velmi oceňuje, že jde o autorskou inscenaci.

TŽ: Dominance stínoher v Čechách. Připomíná, že každý objekt nese stín, někdy je dobré vyloupnutí objektu ze stínu do 3D reality. Větší soustředění diváka přechází skrze haptický zážitek, zkušenosti s objekty: rozdíl v držení objektů. Objekty některé to zahrají i bez fyzické manipulace. Objekty ožívají i vztahem, který k nim herec vytvoří. To vidí jako prostor k posunutí inscenace dál. Na konci je plovoucí loď, loď bláznů – poetický obraz – konflikt s pevninou. Floating Islands a René Magritte – jako inspirace.

VH: Ptá se potom, do jaké míry jsou si interpreti vědomí divadla poezie. Vnímá celek spíše za literární instalaci. Ostrovy jako symbolika literárních textů. Instalace, která se proměňuje zvukově a vizuálně. Nepřetaveno do významnějšího hereckého vkladu.