důkladný rozhovor s Otto Linhartem o tom, co uvidíme v pátek od 19:30

Proč jste se rozhodli udělat zrovna tuto inscenaci?

Tetralogie mívají zpravidla čtyři díly a Bublinové tetralogii divadla Ojebad, na které se souborem pracujeme od roku 2019, chyběl třetí díl. Teď, když už je Portrét umělce jako hotový, jí chybí jen ten čtvrtý. Taky v tom asi hrálo roli to, že jsme chtěli zas něco společně udělat. Je to znepokojující až děsivé, ale i po dvaceti letech se (nechci samozřejmě nikomu nic podsouvat) vidíme rádi.

Zkoušíte/zkoumáte si v této inscenaci něco popsatelného slovy?

Zkoušíme, co nám projde. Portrét umělce jako zatím úspěšně prochází, aniž by moc diváků odcházelo. To nás těší. Ona i ta samotná inscenace je tak trochu proudem myšlenek, které jsou popsané slovy.

Jaké si myslíte, že inscenace otevírá otázky, příp. jaká jsou hlavní témata či výrazné motivy?

Všechny tři dosavadní inscenace Bublinové tetralogie divadla Ojebad pracují s motivy času, hrdinství, psychoanalýzy a agresivního intelektualismu. Pokud jde o otázky, nabízí se například: Pokud je Bob Dylan inspirován Dylanem Thomasem, Dylan Thomas Jamesem Joycem a James Joyce Homérem, je Homér zase inspirován Bobem Dylanem? Kdo maloval ten obraz v rámu? Co tam dělá ta rakev? Byl James Joyce skutečně nejlepším spisovatelem v dějinách? Řeknu ano, má horská květino? Pokud existuje Čechovova puška, existuje i Čechovův zbroják? A není lineární vnímání času konina?

Jakým způsobem tvoříte? – spíš režisérsky nebo spíš kolektivně?; spíš podle pevného scénáře nebo spíš volně?

Je to tak kolektivní, až je to vyčerpávající. Ano, občas se stane, že je jeden z členů souboru unavený nebo na záchodě, takže do výsledné podoby chvíli nezasahuje, ale to jsou spíš výjimky. Scénář může působit pevným dojmem, ale při důkladnějším pohledu divák zjistí, že je celý popraskaný a na některých místech značně nestabilní, tu a tam s nějakou tou singularitou.

Kdo je autorem scénáře/vize, kdo inscenaci rozvíjí, dodělává, vybrušuje?

V dřívějších letech jsme se se scénářem ob rok střídali s Milanem Dederou. Milanovy Ojebad hry, ať už je psal sám nebo v tandemu, jsou více autorské, já většinou obtěžuji adaptováním nějakého nebohého mrtvého (a vždycky dobrého) literáta, který se nemůže bránit.

V případě Portrétu umělce jako probíhala příprava podobně jako u většiny inscenací. Já přišel s nápadem, dlouho jsem o něm u vína žvanil a stěžoval si, že nemám čas na psaní, aniž bych napsal čárku a potom přišel s první verzí textu. Pak přichází na řadu Oskar Hulec, který se na to podívá a řekne: “Moc dlouhý, proškrtat”. A pak to proškrtáváme a já trpim, že mi to vyhazuje a on trpí, že tu část třeba nechci vyhodit. Pak přijde zbytek souboru s dalšími nápady a zbytek se dořeší na zkouškách. Do vybrušování bych raději nezabrušoval.

Učinili jste jako tvůrci nějaký zajímavý objev nebo získali zajímavou zkušenost?

Ano, spoustu. Zjistili jsme, že je v české republice překvapivě velké množství slampoetristů, dovedli jsme hudební talent kapely Siréni k dokonalosti, zjistili jsme, že nejenže dělal Samuel Beckett Jamesi Joycovi sekretáře, ale že ve dvacátých letech dělal Ernest Hemingway v Paříži Joycovi něco jako bodyguarda. Joyce se svou rachitickou postavou a strašně špatným zrakem nebyl úplně rváč a Hemingway to řešil za něj.

Kolikrát jste inscenaci už hráli a kolikrát ještě budete?

Inscenaci jsme zatím hráli dvakrát v Praze, jednou v Turnově a jednou v Třebovli u příležitosti dvacátých narozenin souboru. Doufám, že bychom si ji mohli zahrát ještě několikrát třeba v Polici nad Metují nebo v Náchodě nebo v Malé Čermné nebo ve Velkém Poříčí, Horní Radechové, Pavlišově nebo v jiných městečkách tohohle koutu Republiky, třeba někde, kde se narodili Jirásek s Hostovským.

V jakém prostoru inscenaci hrajete?

V Praze ve Studiu Paměť, pro ten prostor je to taky psané, hezky se tam pracuje s tmou. V Turnově jsme inscenaci odehráli na jevišti Střelnice, aby to bylo co nejintimnější. V Třebovli jsme tyhle možnosti kvůli dennímu času a hraní ve stodole neměli, ale zachránila to zlatá hodinka a Koráč. 

Co považujete ve své inscenaci za experiment?

To místo, co je ve stopáži mezi první a poslední minutou. A taky experimentujeme s tím, jak dlouho nám vydrží ta láhev uprostřed stolu, zatím je zázrak, že ji nikdo nerozflákal. 

Jak je váš soubor organizován?

Ivona má nejkrásnější oči, Anička nejkrásnější vlasy, Milan nejhezčí lícní kosti, Tesík nejfešnější profil a nejhezčí vousy, Koráč má nejhezčí figuru, Zdeněk má nejvíc zkušeností a je z nás nejrychlejší, Prokop má nejhezčí úsměv a je nejšikovnější. Oskar má trpělivost a já největšího psa.

Jaký máte vztah k městu Písku?

Smíšený. Často to souvisí se zvířaty. Na jednu stranu máme krásné vzpomínky z repríz inscenací Odborná porota (I. díl Bublinové tetralogie) a 2. díl (II. díl Bublinové tetralogie) na Šrámkově Písku, na druhou nás mrzí, že se nemůžeme jít zblízka podívat na sochu býka v životní velikosti u masokombinátu. Nikdy nám to nedovolili. 

Na jednu stranu trávíme spoustu času U Reinerů, ale nikdy jsme neviděli pivoně ve volné přírodě ani u hrobu Richarda Weinera ne a tam jich má být přitom nejvíc. 

Na jednu stranu jsme tu zažili spoustu inspirativních rozborových seminářů, ale na druhou nám písecká policie nedovoluje jezdit na soše českého lva pomníku padlých u Melegnana a Solferina a spát na lavičkách. Takže, jak říkám, smíšený.