Plénum:

Moc se mi líbila dynamika hrdinek a závěr. Líbila se představa být do toho vtažený jako divák mezi herci.

Sezení na jevišti zajímavé, ale zároveň nejasnost toho, zda-li se může jako „jen“ divák zapojit či ne.

Líbila se spousta vychytávek a běžných situací. Bez čtení programu předem pozitivní snaha o rozkrývání příběhu v rámci představení. Nejistota, zda-li to dospělo k nějakému vyústění. Dojem se nezavršil tím, co z toho mělo být, ale jen tak. Báječná tečka na konci s poslední pacientkou. Pacienti psychiatrické léčebny bychom být všichni.

Plénum:

Skvěle, moc se bavil od začátku do konce. Myšlenkami neutekl nikam. Hra s minimálními věcmi s maximálními rozměry.

Otázka po solení tresek, jestli neznamenalo skutečně jen chození na záchod. Minimum okamžiků, kdy by ho jako diváka ztratili. Dotaz po improvizaci. Komedie. Motání umělé inteligence do života.

Plénum:

Těžká orientace. Užívání si jednotlivých výkonů. Ohluchnutí. Těžký pocit z toho.

Zábavný chaos. Chvíli trvalo nalezení klíče. Roztříštěný obraz. Chvíli trvalo najít algorytmus vnímání a sledování rozděleného obrazu.

Bavilo to. Bylo to dynamické. Udržování pozornosti. Vyvstala otázka, jestli protagonista netrpí nějakou přecitlivělostí: mlaskání, pískání.

Plénum:

Do přestávky nádhera. Pak to ukázky z Kobry 11 shodily.

Upřímná hra, bavilo mě od začátku do konce. Zasažen paralelou vnitřní reality s Donem Quijotem.

Kvituje donquijotství mužů. Nesmírně tvořivá hra. Na jednu stranu při odchodu smích a na druhou stranu smutek.