Rozhovor s uměleckou vedoucí souboru Bílá holubice, Ivanou Martákovou (I. M.) a jeho ředitelkou Xenií Kaduchovou (X. K.).

Jaké byly okolnosti vzniku Vašeho divadelního souboru?

X. K.: Bílá holubice je uměleckým souborem, který působí na ostravské umělecké scéně už 13 let. U jeho počátků stál baletní mistr Igor Vejsada, který na základě zahraniční zkušenosti přišel s myšlenkou vytvoření tanečního představení profesionálního tanečníka a handicapované tanečnice.

V roce 2006 byl poprvé uveden duet Igor Vejsada – Kateřina Kapicová, který doslova ohromil publikum neobvyklým spojením profesionála a vozíčkářky. Úspěch choreografie přivedl ostravské umělce k myšlence založení souboru, který by vycházel ze základní myšlenky kombinace profesionálního a handicapovaného umění.

Hybnou silou vzniku souboru byla Věra Racková, jejíž dcera Zuzana byla autorkou libreta prvního celovečerního představení s názvem Labutí sen o duši. Za dobu své existence si soubor vydobyl renomé úspěšného a respektovaného tělesa,  které spolupracovalo umělci zvučných jmen, jako je například režisér Ilja Racek, hudebníci Jarek Nohavica, Robert Kusmierski, Michal Žáček, zpěvačka Věra Špinarová a mnozí další.

Jak se umělecká poetika Bílé holubice vyvíjela v prostoru a čase?

I. M.: Omlouvám se, ale toto asi neumím zodpovědět, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, nemám pocit, že je to pro nás důležité..museli by zhodnotit jiní. Je to tak subjektivní věc, že je složité ji vyjádřit slovy … Ten kdo nás zná delší dobu, si odpoví sám .. .-) a kdo uvidí jen jedno představení, pro toho to asi není důležité.

Jaké atributy Vás řadí do proudu divadla experimentujícího?

X. K.:  Umění je nekonečným souborem vizí, přání a hledání nových i putování osvědčenými cestami. Nově pojaté klasické téma může oslovit současného diváka stejně, jako vyvolat jeho odmítnutí. Filozofií našeho uměleckého souboru je přitáhnout do koncertních a divadelních sálů širokou veřejnost a ukázat, že handicap není umění na překážku, ale může se naopak stát jeho hybnou silou a inspirací. Soubor je složen ze zdravých a handicapovaných tanečníků, kteří společně vytvářejí choreografie a představení. Jeho členové jsou umělci, pro které je tanec smyslem jejich života a kteří boří pomyslné hranice ve vnímání umění jako projevu tělesné dokonalosti. 

Má Vaše tvorba nějaké zásadní poetické či ideové vzory?

X. K.: Naše umění neútočí na nervy diváků, nevzbuzuje soucit ani lítost.  Umění handicapovaných je krásné, protože je svobodné a stejnou svobodu umí předat i divákům. Našimi vzory jsou naše duše a našimi hranicemi jsou jen ty, které nám staví naše srdce. Toto je naše tvůrčí idea a zároveň motto naší práce. Nemůžeš chodit, můžeš tančit.

Jaký byl zásadní inspirační impuls pro inscenaci Dva světy?

I. M.: Žijeme zde v tomto světě, vedle sebe za tenkými zdmi paneláků a domů, potkáváme se, ale neznáme se, všichni máme své životní příběhy a nikdo na tom není ani hůř ani lépe … Všichni jsme sami a toužíme být těm druhým blíže … Ale přesto se uzavíráme do svých malých „pohodlných“ světů Měla jsem představu (tak trochu filmově viděnou), jak by mohl vypadat finální tvar … Pak byli jednotliví lidé, kteří ztvárňují role, které jim byly „dány/přiděleny“ … Přišli na zkoušku, nevěděli jsme nic, nevěděli jsme na jakou hudbu budeme tančit a jak příběh těch osob skončí … Tedy inspirací byli jednotliví tanečníci, dále pak hudba, která byla klíčová pro vytvoření konečného tvaru příběhu … vedla nás …. a dotvořila celý konečný tvar představení.

Za Vaše odpovědi děkuji velmi!

I. M. a X. K.: Na viděnou v Písku.

Otázky pokládal a obrazovou přílohu vkládal: Petr KlariN Klár