Oratorium za angrešt, koloběžku, smrt. Bylo to D.R.E.D.-ovsky rozmáchlé a mělo to D.R.E.D.-ovský nadhled, který umožňuje také hluboký ponor.

S D.R.E.D.-em si člověk zase jednou prožil to, co jinak jen ví, že právě nadhledem/odstupem je možné doputovat k okamžikům hlubokého ponoru (do čeho? do nějakých… podstat…) a právě hluboký ponor umožňuje angreštový nadhled/odstup. Celé to jemně/temně bodalo do jazyka tak, jako píchá právě ten angrešt, jako drsně hladí na kůži psí (vlčí, …) jazyk – to, moc se rozplývám…

D.R.E.D.-ovské oratorium v člověku vytváří spoustu vizí a interpretací; například živě a tázavě a žíznivě vypráví o smrti smrťoucí jako o misce angreštových bobulí; důsledné naplnění teze, že příběhy jsou všechny stejné; oslava pomíjivého lidského/vlčího těla; atd., atd.

Ale dnes se chci zaměřit spíš herectví/performerství. Tak jo: zase (píšu to už o pátém představení za sebou, nestalo se mi něco?..) se podařilo nesmírně šťastně zvolit herecké (a muzikantské) prostředky tak, aby to vyhovovalo jak rozmáchlé režijní (či jaké) vizi, tak vlastnostem a přednostem konkrétních performerů. A performeři se tentokrát (není to tak u D.R.E.D.-u vždy) poctivě připravili na své repliky a své tancování (nebo se nepřipravili, ale je jim to už tak přirozené?); zkrátka: skoro každá jejich replika zazněla nejen zevnitř, ale i jako nějaké rezonování nějakých signálů zvenku. Člověk si až musí připomínat ten vysoký nadhled, kterým tvůrci a hra oplývají (a který člověku naštěstí ve vhodných intervalech angreštovými replikami připomínají), aby se nenechal unést do nějakého nekritického následování těch uhrančivých slovních i tanečních akcí.

Tentokrát skvěle fungovala i jakási typická D.R.E.D.-ovská agresivita – jak v okamžicích, kdy jsou herci na jevišti a cosi nám až (jemně) vnucují, tak kdy jsou v hledišti a společně s námi se modlí (vnucují nám – ale velmi decentně, angreštově příjemně – společnou modlitbu); opět něco, co je na hraně, něco, kde v minulosti D.R.E.D. občas přestřelil a dostával se do nějaké křeče, bylo tentokrát skvěle vyladěné, šťastnou rukou odhadnuté, nebo prostě tak dobře provedené, že křeč se nedostavila a naopak se dostavila rozkoš ze společného bytí, společné akce, společného náznaku modlitby.

Kdybych měl něco zkritizovat, tak jen: jako by se ke konci přece jen určitá křeč do žití herců vplížila; jakoby se trochu vytrácel nadhled a zůstávalo nějaké konstatování nebo lehce neurvalé vnucování nějaké drobně (opravdu jen drobně) patetické myšlenky. Jako by ta poctivost přípravy a hloubka provedení ke konci už nebyly takové jako během většiny představení/oratoria. Ale to se stává a tím si nenechám své skoro až blouznivé nadšení zkazit.