Výběrový záznam z diskuse o představeních. Text s neomezeným ručením omezeným.

Inverze, ZUŠ F. L. Gassmana, Most: Měsíc

Názory z publika: Hodně se mi líbila rytmičnost, představení bylo autentické a chytře udělané. — Pro mě to byly výpovědi tří děvčat o určité éře jejich života. Věřila jsem jim a zaujaly mě, i když tam mám určitá ale. Nemohla jsem se třeba ztotožnit s pohybovými kreacemi, které byly jako dramaťácké etudy, nechápala jsem, proč je tam mají. — Mně přišlo, že ten pohyb nebyl úplně navážno, že měl ukázat, že všechny herečky studují peďák a trochu si z toho dělají srandu. — Některé pohyby šly s významem, jiné ne. Nebyl jsem si jistý, proč tam byly. Pořád jsem ale přemýšlel, jestli budou jíst chleba, který ležel na zemi. Některé věci pro mě nebyly zdůvodněné. — Rozumím použitým prostředkům i osobní výpovědi, ale nedorazila ke mně, něco mi chybělo. Možná energie, nadšení, nevím, prostě něco celkově nezajiskřilo. — Výsek z deníků jsem bral jako poměrně šťastnou volbu prostředku, jak hledat smysl.

Petr Váša: Představení mi beze zbytků připadalo výborné. Přišlo mi to jako návod k zenové meditaci: bedlivě sledujete své myšlenky, ale nijak se s nimi neztotožňujete. Představte se, že byste souboru dali své zážitky a herečky by je takto zpracovaly. Jsem vděčný, že herečky do inscenace nevnášely psychologizaci. Slečny mají smysl pro formu; rytmus a výstavbu vnímají jako něco samozřejmého.

Tomáš Žižka: Hledal jsme důvod, proč v představení jde o deníky. Vlastně se neděje skoro nic, banalita se tříští do nějakého pocitu. Chápu, že někdo v publiku mohl vnímat pocit jistého zmaru, negativismu, demontáže dne. Interpretkám jsem bohužel až na výjimky nevěřil autenticitu, vypadalo to, jako by představení bylo hrané „podle budíku“. Byla tam určitá muzikálnost, vrstvení rytmiky dne, ale nepochytil jsem významy.

Tomáš Jarkovský: Struktura je rafinovaná, expozice jednoduchá, daří se i nakládání s postavami, s jejich charakterizací přes předměty. Zvolená forma ale vyžaduje schopnost jednat slovem, jako když se vytváří rozhlasová kompozice. Problém je, když u tak minimalistického konceptu vypadne srozumitelnost a kvalita jednání slovem, které musí být nějak barevné.  

Vladimír Hulec: Mám rád dokumentární a osobní divadlo. Dívky ukazují vzájemný vztah, svět mezi sebou, dokážou se tolerovat a respektovat jedna druhou, i když si někdy ubližují. Možná by představení působilo víc, kdyby byly krutější. Choreografe nemusela být takto nesmělá, mohlo jít to propracovanější číslo.

Sylvie Vůjtková: Chápala jsem, proč si soubor zvolil tuto formu, chtěla jsem s představením jít, ale nešlo to. Odstup byl ve dvojí formě: primární, z pozice inscenátorů, kteří chtěli nechat chladně vyznít deníkové záznamy, aby si je interpretoval sám divák. Ale byl tu také odstup hereček od inscenace, kdy u jedné herečky byl její vstup angažovanější o stupeň výše než u ostatních. A když nešla energie od všech hereček, propracovaná kompozice z inscenace o to víc „koukala“ a to mi trochu bránilo se chytit. Měla jsem problém s autenticitou, neměla jsem pocit, že herečky opravdu chtějí něco sdělit za sebe, někdy to vypadalo až roboticky.

Soubor: Je to pro nás způsob, jak nakládat s deníkovými záznamy. Je to laboratoř, experiment, jak je zdivadelnit tak, abychom neříkali jen, že je všechno špatně, ale hledali další různé klíče. Byli jsme dnes asi dost nervózní.

Umělecký soubor Bílá holubice, Ostrava: Dva světy

Názory z publika: Představení jsem viděl podruhé. Líbí se mi mimo jiné to, že tanečnice a herec si řeší věci, které v prvním plánu nejsou vidět. Je to umělecké dílo v tom smyslu, že je poměrně jasně rozdělená forma a hledání obsahu. Na pozadí formy si tanečnice řeší problémy, kterým třeba my ani nerozumíme. — Když se na začátku zhaslo a přeběhla herečka, bral jsem to jako lapsus. Ale možná by to tam mělo být pokaždé. Tahle situace pro mě najednou dostala obrovský význam, spojilo se mi to, že bychom někdy mohli pomoct, ale máme své problémy, a problémy druhých jsou až další v pořadí.

Sylvie Vůjtková: S tímto souborem mám osobní pracovní zkušenost a strašně si cením toho, co dělá. Přemýšlela jsem o tom, co jsou ony dva světy, co se děje v situacích mezi dvěma osobami. Jestli je to pomáhající a handicapovaný nebo to, co by tělo chtělo, ale nemůže. Občas jsem v tom ale tápala. V popředí mi dnes víc stála choreografie, místo příběhu a vztahu. Dalo by se více pracovat například s tím, že handicapovaný tanečník se nemůže vyjadřovat pohybem tak, jak bych chtěl. Ze vzájemného dialogu nejvíce rozkvetla třetí situace, kde byl moment zrcadlového tance, kdy handicapovaná působila šťastněji než zdravá tanečnice. Byla to nádherná myšlenka. Tematicky měl soubor výborně zaděláno, ale choreografie to dnes trochu přebila. Ztrácela jsem se v tom, co mi vlastně soubor chce říct.

Tomáš Jarkovský: Vlastně jsem v inscenaci neviděl žádný vztah, jako byl ukázaný začátku. Choreografie postupem času sklouzne do určitého klišé, mobilní a imobilní svět nevstupují do žádného silného vztahu. Jemné věci se pak ztratí v estétské formě, která působí vyprázdněně.

Tomáš Žižka: Inscenace jde po obrazech, je to až filmové scénovaní, jde se do blackoutu. Expresivní choreografie je až přepálená na úkor jemných gest. V některých situacích se ale odehrávají zázraky, na které je dobré si počkat.

Petr Váša: Inscenaci jsem viděl podruhé a sledoval jsem změny, kterými prošla. Velmi se mi líbí pojetí tance. Soubor nás napíná začátkem, kdy jsou náznaky kýčovité hudby. Pohybuje se na hraně mezi výrazovým tancem a pantomimou, a mě to baví. Po rozehrání se člověk připraví na velké emoce, na to, že bude představení o postižených, ale pak si uvědomí, že bude o těch pomáhajících a o jejich vztahu. Moment zrcadlení umožňuje představovat si třeba to, jak by bylo na vozíku nám. Na konci přemýšlím o pomáhání obecně. Bylo zajímavé vidět představení bez původních rekvizit, přijde mi, že bylo méně srozumitelné, ale celkově lepší. Myslím, že poslední výstup byl už trochu navíc.

Vladimír Hulec: Představení se mi trochu rozpadalo na tři jednotlivé choreografie, které každá ukazují něco trochu jiného. Třetí výstup byl pro mě nejzajímavější v tom, že ukazoval možnosti pohybu ve dvou různých tělech.

Kufr a Kohout, Štramberk: Postýlka

Názory z publika: Bylo to autentické a dojemné, dostal jsem odpověď na otázku, proč moje děti kdysi dávno křičely. Bylo to asi nejlepší desetiminutové divadlo, které jsem kdy viděl, byl jsem nadšený. — Roztomilá hříčka, zkoušel jsem si představit, jestli by šla genderově obrátit, ale asi nešla. — Pro mě to byl můj život a pozoroval jsem, jak moc si představení užívaly čerstvé maminky. Spojení matky s klecí bylo výborné, moc děkuju. — Jako otec jsem prožíval něco podobného, představení nebylo jen pro matky.

Tomáš Jarkovský: Inscenace působí na svou délku mnohem větší, není to jen hříčka. Vystačí si se silným momentem zrození a pak s momentem opuštění postýlky a návratem. Repetitivní struktura stačí na to, aby se vyprávěl silný oblouk mateřství přes únavu, depresi až k jeho přijetí. Strašně rád bych představení viděl na Loutkářské Chrudimi, protože ukazuje cestu, jak dojít k loutkářskému principu tak, že si o něj divadlo samo řekne. Je to vlastně výsostně loutkářské představení.

Vladimír Hulec: Divadelní prostředky jsou voleny přesně a ostře, je to takový komiks na jevišti. Inscenace má všechny atributy, které mít má.

Tomáš Žižka: Obrazovost mi přišla velmi vtipná, byla to klipová záležitost. Odehrávaly se tam vtipné paralely – kdy je to matka a kdy dítě. Herečka drží čisté gestické formy i temporytmus. Je to jako písnička, ve které se i refrénuje. Bylo by pro mě velice zajímavé sledovat, jak by příběh pokračoval dál.

Sylvie Vůjtková: Kromě hezké jednoduché obrazivosti jsem ocenila kombinaci beznaděje a humoru. Líbilo se mi, jak se postupem času proměňovalo spojení matky a dítěte.

Petr Váša: Představení jsem viděl podruhé a dal bych si ho znovu, dvakrát, klidně třikrát. Vždycky, když máte nápad na těžkotonážní hru, vzpomeňte si na Báru a zamyslete se nad tím, jestli to nejde udělat v deseti minutách. Tato miniatura má parametry divadelní hry – je tam expozice, krize, katarze. Matka prodělá v deseti minutách vývoj. Pečlivě vybrané jsou i role radících kamarádek a doktorky – jde o jasné typy. Pokud bychom představení chtěli dotáhnout k dokonalosti, možná by šlo lépe intonovat závěrečné poslání s tím, že jde o verše.

D.R.E.D., Náchodsko, Kladsko, Pražsko: Figura cum figuris

Názory z publika: Smrt je velké téma, viděl jsem řadu divadelních kusů, které se smrtí zabývaly. Snažil jsem se zjistit, jaké poselství mi inscenace přináší. Našel jsem je v tom, že smrt je jediná motivace, kterou máme k pohybu. Představení pro mě bylo dojemné a děkuji za ně. — Soubor mě vždycky zajímá, ale dnes to bylo málo provokativní a cudné představení. Chápu, že chtějí bourat zavedené myšlenkové systémy. Mrzí mě, že neudělají krok, aby zbourali myšlenková klišé, kterých je v představení hodně. A nesouhlasím s tím, že umění je mrtvo! — Ondřej Pumr byl vždycky extravagantní, ale obvykle mě zaujal jen něčím. Tohle představení se mnou ale hnulo. Dlouho jsem se s ním nemohl smířit, ale nakonec jsem se s ním ztotožnil. — Byl to komplexní zážitek, který souboru ne vždycky vyjde. Byl jsem nadšený s tím, jak se všechny složky propojily, včetně decentní, ale rafinované hudby. Mám umělecký zážitek. — Byla jsem hodně ráda, že to nebyla jen provokace. Byla jsem hodně zasažena a mrazí mě z toho. — Myslím, že to provokace byla, ale vnitřní. — Pro mě představení končilo odchodem herců, vycházení ze sálu mi najednou přišlo trochu odjinud.

Tomáš Žižka: U D.R.E.D.u jsem vždycky rád, že na divadlo myslí jako na událost, ne jen jako na představení. Líbila se mi polemika s tím, co je základním kamenem divadla. Myslím, že divadlo ji občas opomíjí. V představení se objevují reminiscence na posvátnost místa. Byl to pro mě úkaz tance smrti, který nehledá definitivu konce, ale pokračování, předávání určitých tradic. Rozumím tomu, co soubor myslel závěrečným průchodem přes nahá těla, cítíte fysis, kontakt s cizím tělem. Myslím, že by divák měl být konfrontován, projít takovým očistcem. Je to tvar, který vycizelovaně pracuje s prostorem.

Petr Váša: Když si představím představení bez jeho konce, ale i bez začátku, myslím, že by mohlo být lepší. Mimo jiné mě na něm velice baví napětí, člověk neví, jestli to je blasfemie nebo ne, zda jde o parodii náboženství, nebo vytváření vlastního kultu. Myslím, že jsme si mohli uvědomit, že jakákoli slova, která říkáte s patřičnou naléhavostí, jsou magická a obřadná. Bral jsem to jako exkurz ke kořenům religiozity.

Tomáš Jarkovský: Konec mi přijde v logice věci, je to příklad nedoslovenosti, která je ale dostatečně silná a váže se k tématu. Zábavné mi přijde napětí „mezi obsahem a hovadinou“. Řada momentů působí jako vtip, ale přes absurditu se v nich zrcadlí princip. Podobně pracují Monty Pythons. Vzpomenul jsem si na mýtus o Sisyfovi, je to jakási polemika s představou, že naděje může být obsažena jen ve vzkříšení a zmrtvýchvstání, že nemůže být obsažena sama v sobě.

Sylvie Vůjtková: Rámec úplně chápu a v souvislosti s koncem mi byla líto jen jedna věc. Přes celé představení jsem si došla k tomu, že jsem přistoupila na hru a měla jsem chuť přispět. Přišlo by mi tedy lepší, kdyby mě nepřesvědčovali napřímo, ale nechali na mě, abych se sama rozhodla.

Vladimír Hulec: Představení má strukturu a myšlenkovou kompozici, je to dospělé divadlo, které ví, co chce. Nahé formy divadla mě zajímají a vždycky je otázka, jak se k tomu performeři postaví. Tady byli někteří oblečení a někteří ne, jako by proklamativně ukazovali, že každý má hranice jinde a s nimi předstupuje před diváky a před boha.