Inscenace No time for losers, letošních šrámkově-píseckých debutantů, uměleckého sdružení JAMka-drumka, mi v nedělním dopoledni poskytla přesně to, po čem jsem právě toužil. Kreativní, omšelými konvencemi nikterak spoutaný, a energicky parádně výbojný, direkt mezi moje ránem sotva rozlepené oči. Výživnou, šťavnatou, herecky i výtvarně na pohled nanejvýš vábnou, snídani šampionů. Je výborné že svitavská divadelní budoucnost ostře odmítá hipsterskou konformitu, a dravě jevištně interpretuje svou nespokojenost s okolním světem. Sympatická tvůrčí skvadra přitom zdaleka nezůstává u pouhého scénického apelu, ale překvapivě se jí daří i v rovinách humoru i citovosti. Původní předloha, vzešlá z břitkého pera jednoho z postarších enfant terribles současné domácí dramatiky S.d.Ch., byla důsledně aktualizována, a následně infikována ústředními strůjci úspěchu svitavské toaletně punkové rapsodie: neotesanou múzičností, nakažlivou radostí ze společné jevištní souhry, bezprostřední komunikací s publikem a velmi dobrou verbální interpretací vrstevnatého, a vulgarismy neskrblícího textu.

Z hlediska žánru je No time for losers vysoce funkčním kompilátem principů kabaretních, divadla loutkového i objektového, poezie i moderní činohry. Živoucí definicí herecké plasticity, i nezpochybnitelnou korunou inscenace je pak „sebevražedné“, naprosto umělecky uvěřitelné sólo Anny Stenzlové, coby zpřítomnění odvěkého dilematu tvůrčí, emocionálně rozjitřené osobnosti, permanentně těkající mezi svody konzumu, dosud nepoztrácenými ideály a totální amputací sebeúcty. Tento zásah v mé hrudi zanechal jizvu, která se nezhojila dosud. Stejně tak mou hlavu neopouští otřesná Davidova odrhovačka Ruská Máša, jejíž zařazení na playlist pro mě představuje jedinou skvrnu, hyzdící krásu inscenace, jež jest Vivienne Westwood 58. ročníku Šrámkova Písku.

Svitavy, díky, těším se na příště!

Petr KlariN Klár