Jak se dostat do kůže někoho jiného, když mám za úkol vyprávět (číst, …) jeho příběh?

Na debatě k Malále byly naznačené názory v tom smyslu, že je žádoucí dostat se do kůže „toho druhého“ maximálně; a že je dobré pomoci si k tomu i různými divadelními prostředky, například rekvizitami, uspořádáním prostoru atd.

No, já myslím, že je to otázka. Jak se může někdo dostat „co nejvíc“ do kůže pákistánské dívky, která je v nebezpečí? Mně se zdá naopak šťastné, když se tvůrci rozhodnou, že se „zase až tolik“ pod tu kůži probíjet nebudou. Že budou respektovat určitý odstup, že dokonalé souznění s originálním člověkem není možné a že jsem jen vypravěč, jen herec, který si uvědomuje své meze. A souznění s originálním člověkem pak vznikne jen jaksi samovolně, jemně, s pokorou.