Sametově konfekční vlak, záblesky svěžího tajemna

Petar Prokop a Ondar Cihlář se při děkovačce zmínili o tom, že „zkoušejí hrát takovou blbost mnoho let pořád dokola“, a že to jde. A celé předchozí show se opravdu neslo v tomto duchu. Tím o té show neříkám nic špatného, naopak: je výborné, když se „blbost“ hraje dokola a když člověka baví se na ni koukat. A dokonce když člověka místy přejíždí mráz po zádech z osudů osamělého Standy. Když ta „blbost“ prostě funguje, a ne nijak vulgárně nebo banálně.

Tuhle poloimprovizaci hrají kolik – dvacet let? Hrají ji s lehkostí, nadhledem, mazlej se s tím. Proč nemít v Písku taky někdy herecký koncert?

Rámcem je naprosto konfekční jakoby rozhlasová zábava. Když se vlivem hromadících se klišé přibližuje nuda, zjeví se tajemné scény se Standou, středočeským Srbskem, prostorově nepochopitelným hlavním nádražím. Citlivá sranda, chvílemi jen tak, chvílemi to jde někam hloub. Hlavní ovšem je, a to už se opakuji, bravurní a mazlivé herectví, které se nebere vážně, a přitom je podložené zcela seriózní prací.

Za sebe mám Košičanu trochu za zlé, že tajemnost, kterou by si diváci mohli rozvinout miliónem způsobů, pocitů, vizí, se nakonec úplně rozplete a vysvětlí, takže zůstane (teď trochu přeháním) jen jediný příběh. Tohle je ale možná jen můj osobní problém – osobní problém pseudomystika, který se rád noří do nejistot.

Kolega mě upozornil na zajímavou souvislost: lidé z Vosto5 si při hraní Košičanu možná postupně osahali techniku, taktiku a radostnou komunikaci, která nedávno vedla k vytvoření již opravdu strhujícího díla, které se jmenuje PROTON.

Mé shrnutí: radost z herectví; a co je v divadle víc?