Šrámkův Písek má status přehlídky experimentujícího divadla. Čas od času je možná dobré zamyslet se nad tím, co to to experimentující divadlo vlastně je. Podělte se prosím o své pohledy v komentářích; postupně je budeme shrnovat a třídit; přímo při ŠP 2023 potom proběhne debata naživo. (foto Milana Strotzera: ŠP 2020: ZUŠ Jaroměř: Cik!)
Víme, že jde o nekonečnou debatu, že tato otázka nikdy nebude přesně zodpovězena, že divadelní experiment nikdy nebude exaktně definován. Všichni nějak cítí, o co jde, ale vymezení je nejasné. Vnímání prekérního pojmu „experimentující divadlo“ se navíc vyvíjí v čase. To, co mnozí označovali za experiment před 50 (třeba i 10) lety je teď standardní či konvenční, a dokonce to, co bylo před časem konvenční, může být dnes experimentem. Nečiníme si zde ambice na dalekosáhlé objevy. Ale věříme, že debata každému z nás umožní trochu se zorientovat, seznámit se s novými pohledy a najít si vlastní pojetí.
Rádi bychom vás poprosili o váš pohled na tuto věc – o komentář libovolného formátu. Budeme rádi, když okomentujete to, co už někdo napsal, když napíšete vlastní důkladné pojednání nebo třeba jen jednu větu. Další z možností je odpovídání na některé z těchto otázek:
Existuje „experimentující“ divadlo?
Existuje „nové“, „alternativní“ nebo jakékoli „jiné“ divadlo?
Jak se „experimentující“ divadlo liší od „normálního“, „standardního“?
Experimentuje se častěji s formou nebo obsahem, estetikou nebo významy?
Co je nutným předpokladem „experimentujícího“ divadla?
Jaké má „experimentující“ divadlo souputníky v jiném uměleckém oboru?
Své příspěvky prosím vkládejte jako komentáře k tomuto článku pomocí funkce „přidat komentář“. Pokud reagujete na konkrétní komentář, použijte prosím „odpověď“. Případně zasílejte své texty e-mailem na petr.odo@divadlokamen.cz a na blog je pak vložíme s vaším svolením sami.
Petr O. za letošní píseckou redakci
Experiment jako něco stále rozdělaného (angličtina pro to má pěkný výraz „work in progress“), kdy se hra před další reprízou nějak mění, popř. se musí přizpůsobit novým a netradičním podmínkám (místu hraní). Čím víc se hra stává hotovou, tím méně je „experimentující“ (jakkoli může být „alternativní“ – odlišovat ty dva výrazy?).
Hotová hra jako nejvyšší stádium experimentu (řečeno s „klasikem“), při kterém ale zároveň experimentem být přestává.
Za několik hodin na viděnou!
H.
Myslím, že inscenace by nikdy neměla být v myslích tvůrců hotová. Je celkem jedno, jestli je nehotový jen její obsah (cosi neviditelného, nezaznamenatelného např. na film) nebo i její forma (to, co se např. vizuálně a zvukově aspoň nedokonale zaznamenat dá). Může se hrát 100x, ale nikdy nebude hotová, tj. minimálně herci by k ní měli přistupovat pokaždé v maximální otevřenosti, jako k něčemu neprobádanému, pokaždé se překvapovat (nikoli lacinými triky, ale prostě novými objevy). No a co je pro mě zajímavé: hotovost formy neznamená hotovost obsahu. To, že se „hotová inscenace“ hraje opakovaně, nutně neznamená, že končí experiment, hledání atd.
…experimentální divadlo…
EXPERIMENT…pokus…pokoušení…zakoušení
Z těch dvou slov experimentální a divadlo…
myslím, že jsem více prožívala slovo experiment…pokus, je to však dávná vzpomínka.
Když pominu školní pokusy se skalicí modrou a jiné…asi nejvíce mne ovlivnily pokusy s vodou, kameny a blátem…ty nejdůležitější byly z raného předškolního věku.
Točení kyblíku na písek, naplněným vodou tak, že opisoval kruhy a voda se přesto nevylila…
A namáčení stonků pampelišek do vody: dužnaté stonky jemně rozřezávat nehtem na úzké proužky a pak pozorovat jak se ve vodě kudrnatí…bylo to tak zvláštní, překvapivé, nevysvětlitelné.
Předpokládalo to zaujetí, soustředění, pozornost. Byl to proces, za který si byl člověk odpovědný. Měla jsem pocit tajemství, kouzla…byl tam vždy moment překvapení…ne každý stonek se kroutil stejně…A bylo to hodně osobní, ne každý sdílel to nadšení, které jsem z této činnosti měla já…přesto to pro mne zůstalo jako velmi radostná vzpomínka.
V toku času pak byla pro mne objevem kniha EXPERIMENTÁLNÍ DIVADLO Paula Pörtnera. Vydaná v roce 1965…
A tak si ale myslím, že ta dávná dětská vzpomínka je mým osobním vyznáním k tématu „experimentální divadlo“.
To je jako kdyz chobotnici usekas vsechny chapadla!
I takto jednoduše se to možná dá říct. Přesto bych byl vděčný za nějaké stručné rozvedení.
Prostě nechápe!
Experimentální divadlo má velmi vzrušující a burcující přístupy. Připadá mi, že často souvisí s našimi skutečnými životními příběhy a postoji. Čím více je provázáno se situacemi, které nás denně potkávají, tím více jsem jako divák vtažena do děje… Ano, to přece prožívám také! To znám! Nebo- o tom mi vyprávěl bratr, dcera, soused… Míra upřímnosti a opravdovosti, kterou herci na jevišti projeví, zvyšuje věrohodnost hry.
Celá lidská sounáležitost je experiment.
Vyvádí nás často ze zavedených zvyků a postupů a dává prostor spontánně reagovat. Umíme se projevit při řešení situace, která dlouhodobě stagnuje, nebo třeba ohrožuje lidské životy?
Líbí se mi experimenty, které vyzývají diváky k akci, aby dostali prostor vyjít z pasivity v pohodlí svých křesel. Člověk si v té chvíli uvědomuje svou nerozhodnost, stud, nejistotu, bezmoc…Přidat se k experimentu či vzdát se možnosti vstoupit do děje? Projevit v něm sám sebe, odvahu, bystrost nebo pomalost, slovní zásobu, pohyby, rozhled, smysl pro humor?
I když se neodhodláme veřejně projevit, uděláme aspoň malý posun k realitě od strojových návyků či snění, které by vedly dříve nebo později k otupělosti, vykolejení či jinému karambolu. Stáváme se pohotovějšími a vnímavějšími. Setkáme-li se s životní výzvou, budeme více připraveni jí čelit.
Velmi obšírně viděno je pro mě “experimentující” divadlo, jakékoliv divadlo, co existuje. Protože, to jestli vznikne mezi hledištěm a jevištěm kouzlo přenosu, je vždycky experiment s neznámým koncem. Nepopsatelně krásný, když vyjde. A nepopsatelně otravný, když ne. (Experiment je to pro mě proto, protože jak “vysílači” na jevišti, tak “přijímači” v hledišti jsou lidé. A každý jsme jiný a každý prožíváme v dané chvíli jiný kontext, který nám vnímání buď zjednodušuje nebo stěžuje.)
No, a pak existuje řemeslo. A divadelní řemeslo na jevišti ví, že když se udělá něco nějak, tak to nějak konkrétně zapůsobí (alespoň na tu část hlediště, která nebloudí duševně zrovna jinde a soustředí se…). Řemeslo pracující s prostředky a postupy, které jsou léty ověřené a dávající tak nějak rychleji smysl, protože je umíme (většina) přečíst a vyložit si, co znamenají… V užším slova smyslu pro mě osobně tedy nastává experiment ve chvíli, kdy si s těmi ověřenými pravidly,
prostředky, postupy začneme pohrávat, začneme je přetavovat, prověřovat, posouvat…
Tedy, řekla bych, že experimentující divadlo je pro mě určité vědomé “porušování” či otáčení toho prověřeného. Intenzita pocitu, že “jde spíše o experimentující” divadlo než “tradiční”, se prohlubuje tím, když se experimentuje na všech úrovních – obsahové i formální – a klesá, pakliže jde jen o některé z nich. Alespoň tak je to pro mě.
Možná by pomohla statistika? Do 49% experimentování jde o “tradiční” a od 51% o experimentující? Ale má cenu zatahovat do vnímání statistiku? Možná kvůli přehlídkám… 😛
EXPERIMENTUJÍCÍ DIVADLO?
Co už těch názvů bylo?! „Malé jevištní formy“, „netradiční autorské divadlo“, „divadlo v pohybu“, „mladé“, či dokonce „nové“… a zatím poslední (alespoň pro Šrámkův Písek) – „divadlo experimentující“. Jakkoli je to divadlo proměňující se a vyvíjející, má určitého společného jmenovatele, a o toho tu jde. Prostě je to divadlo „jiné“, a je potřeba je pojmenovat. A nejde jen o hledání názvu, ale i jeho podstaty.
Experimentující divadlo. Dvě slova – dvě těsně související otázky: co je experiment a co je divadlo?
Nejjednodušší definice experimentu praví, že jde o způsob zkoumání, poznávání a ověřování pomocí pokusu za kontrolovaných a řízených podmínek. V divadle jistě nepůjde o zkoumání pokusem za kontrolovaných a řízených podmínek, ale spíš o snahu sdělovat divadlem jinak (a možná i něco jiného), než je „běžné“. I pojmenování „experimentující divadlo“ je spíš než metodou snahou postihnout jeho jinakost, odlišnost od divadla nejfrekventovanějšího – „běžného“, „obvyklého“, „zavedeného“, „tradičního“, jež se konstituovalo v 19. století a v různých odstínech převládá dodnes. Od měšťanského divadla, jehož cílem je zpodobení světa a života jako víceméně kopie jejich jevové podoby ve všech složkách: od iluzivně „psychorealistického“ herectví více či méně napodobujícího lidské chování a jednání slovem i pohybem, přes kostýmování a líčení, pojednání scény ve frontálním uspořádání divadelního kukátka, ilustrační funkci a podobu zvukové a hudební složky, až po způsob vyjevování dějových faktů a dalších informací v chronologicko-kauzální posloupnosti (zpravidla tedy v syntagmatických, nikoli paradigmatických vazbách), zakotvené v klasickém dramatickém textu s důrazem na slovo jako východisko inscenace.
Samozřejmě: Každé umělecké dílo, nechce-li být jen neúčinným mlácením slámy, musí být něčím nové, jiné, nevyzkoušené, svým způsobem experimentální, každé divadlo – i to nejtradičnější – je chtě nechtě novým pokusem. Budeme-li ho vnímat jako „experimentální“, je otázka míry a účelu oné novosti, jinakosti, pokusnictví.
S účelem experimentování souvisí otázka druhá: co je pro koho z nás divadlo – přesněji co je jeho smyslem, cílem. Pro mě je divadlo způsob komunikace, na jehož začátku je něco, co mě vzrušuje – pocit, myšlenka, téma, situace, literární předloha či dokonce dramatický text-hra – a co chci sdílet pomocí divadla s divákem. Hledáním jevištních prostředků a postupů se pak snažím tento pocit, myšlenku, otázku či názor zformulovat a divadlem zhmotnit tak, abych je mohl sdělit divákovi a sdílet je s ním. Hledám optimální prostředky, které jsou zároveň i pro mě objevováním toho, co chci říci. Neotřelost, novost, jinakost, netradičnost či, chcete-li, alternativnost hledaných prostředků a postupů je zásadní v tom, že mě i diváka vyvádí ze stereotypů myšlení a vnímání a umožňuje nám vidět a uvědomit si to, co jinak míjíme jako samozřejmé.
To hlavní, kolem čeho se točí spory, je, zda experimentující divadlo je druhem divadla, jehož cílem a konečným účelem je experiment sám o sobě a pro sebe, jinakost pro jinakost.
Napsal jsem kdysi a nemohu než opakovat: „Experiment se týká i obsahu, ale prioritně je věcí formy (už samo sousloví „experimentální obsah“ zní poněkud bizarně). Někdo hledá experimentem cestu, jak vyjádřit něco úplně jinak, druhý si ověřuje nějakou hypotézu, která ani nemá za cíl cosi vytvořit, třetího baví samo objevování, nehledě na to, zda něco přinese (v tom je experimentování podobné hře), čtvrtý chce provokovat, zneklidňovat a poslední (žel ne tak výjimečný) zakrývá nálepkou experimentu své neumětelství. Často pak od každého trochu.“
Jsme lidé různí. Mému založení nevyhovuje pollockovsky hodit plechovkou barvy a čekat, co vznikne. To je zábavná hra, v níž však nenalézám prostor pro komunikaci svého vidění světa, pocitů, názorů, radostí, obav, nejistot, tužeb… – jen gesto odevzdání se náhodě. Uvolňující, svobodné, ale samoúčelné. Proto dávám u tohoto druhu divadla přednost termínům netradiční či alternativní – jakkoli jsou to termíny rovněž vágní a relativní.
Luděk Richter
Luďku, moc děkuju za strukturovaný náhled. A také za nakousnutí odlišnosti mezi vědou („pokus za řízených podmínek“ – a dodám i cyklus „hypotéze – pokus – vyhodnocení“) a divadlem či uměním obecně („sdělovat jinak než je běžné“).
Po necelých dvou letech tvorby ze strany autora a režiséra, nikoli herce, se mi celý tento pojem zjednodušil a vlastně už nad ním ani nijak nepřemýšlím. Prostě tvořím tak, jak uznávám za vhodné a svobodně – což by se dalo považovat za výborný výchozí bod pro tvorbu experimentujícího divadla. Ale když pak sleduju divácké reakce, případně se s někým o svém díle bavím, vychází mi z toho jen jedno jediné a tedy: O tom, zda je nebo není něco experiment rozhoduje v konečném důsledku jen a pouze divák sám. Protože nikdo jiný – režisér, dramaturg, porota, nemá takový soubor rozlišných znalostí, zkušeností, aby mohl něco takového určit. Určit sám pro sebe ano, ale ne obecně. Pokud se umění (jakékoli) posuzuje obecně, je to zaprvé lež a za druhé to ani nejde – leda, že by to určovala umělá inteligence, ale i ta má nějaká vstupní data, že.
Každá divácká skupina je vždycky, v jakémkoli divadle (Národním, undergroundovým) odlišná, různorodá a každý jednotlivý divák chodí do divadla v jiném intervalu, viděl rozlišné věci, jiný počet představení, má jiná očekávání, nároky – a to bez ohledu na to, co si přečte v programu – prostě má nějaký ,,vkus“ (zděděný, naučený, vmanipulovaný, ale pořád je to vkus), který se ozve až během sledování díla. Divák, který chodí do divadla 2x za rok a půjde do Národního divadla, kde uvidí třeba nějakou antickou klasiku zpracovanou Janem Fričem a pak půjde do Divadla Kámen, kde uvidí autorskou hru na motivy Orwella od P. Macháčka. Co pro něj bude větší experiment? Jasně, asi bychom neměli zapomenout na to, že lze diváka dopředu nějak ovlivnit, např. tím, že si třeba o Fričovi přečte divák v Mladé frontě, že je to největší experiment v dějinách ND. Ale pořád je to nějaký střípek do jeho znalostí, očekávání atd. a na konci to bude stejně jen on sám, kdo rozhodne: Jo, tohle pro mě byl experiment a naopak Macháček dělá vlastně celkem konvenčí vyprávění. 🙂 Takže kde je pak pravda? U každého diváka zvlášť. No a co. Zrovna v umění je to podle mě skvělé a žádoucí!
Zdravím vás všechny!
Pardon. Ještě mě k tomu, co píšu, napadly dva aspekty:
1) pokud budu uvažovat o běžném divákovi (ne nějakém ,,poučeném” a ,,náročném”, kterých je menšina, ale prostě o běžném divákovi, který dle mého názoru opravdu nechodí do divadel za rok tak moc často; poznámka: zároveň mám ale na mysli divadelního diváka – tedy ne diváka zájezdových autobusů, kteří si vybírají představení podle tváří z televize a tvůrci těchto představení vědomě tvoří představení pro takové diváky), takový divák žádné škatulky spíš neřeší. Ten podle mě řeší zda a) je to pro něj srozumitelné (ať už na jakékoli úrovni), b) ho to baví sledovat (ať už z jakéhokoli důvodu) a nenudí se (alespoň většinu času). A málokdy se stane, že takový divák řekne po představení: Jo, to byl skvělý autorský experiment založený na netradiční originální formě a příběhu, který nebyl vyprávěn lineárně, a ve struktuře hry se několikrát v různých obměnách opakují stejné motivy a…. Takhle by to řekl spíš režisér, kritik, nebo právě poučený divák. Běžný divák prostě řekne: Jo, bylo to zajímavý, občas jsem tomu nerozuměl, některé věci mě tam bavily a viděl jsem se v nich, jiné byly nějaké zmatené, ale celkově jsem rád, že jsem to viděl. A my podle tohodle bychom pak zpětně mohli říct: Aha, takže jsi byl asi na nějakém experimentujícím/ alternativním divadle, viď? A on by překvapivě řekl: Ne, byl jsem v Divadle Na Fidlovačce. Teď to asi trochu přeháním, ale snad chápete, co tím chci říct ☺
2) Ale v co nejvíc věřím je alchymii, která se vytváří na každé repríze zvlášť podle složení diváků – a to NÁHODNÉ SLOŽENÍ dle mého názoru úplně nejvíc (ještě víc než herci, tvůrci) ovlivňují výsledek daného večera a kolikrát i zamýšlený žánr nebo kategorii představení (nebo jak to nazvat). Pokud bude daná skupina dostatečně uvolněná a naladěná na herce (ale i opačně, POZOR!) – můžou udělat z původně zamýšleného experimentu se složitě vystavěnou strukturou s neběžně používaným jazykem pro většinu daného osazenstva naprosto ,,srozumitelnou” komedii. Jasně, pro každého srozumitelnou jinak, ale prostě nějak to každý z nich na své vlastní úrovni pochopí, nebo aspoň bude mít ten pocit. A další den při jiném složení diváků může bejt z naprosto skvěle zincenovaného divadelního experimentu totální nuda, které nikdo nerozumí, a objeví se jeden jediný zadumaný divák, který řekne: Jako, jo….Eeee, bylo to… jak to říct…. Takový jiný, no….
A půjde o úplně to samé představení, jen v jiný den. Mám tedy zkušenost jen z malých divadel, kde se divácká skupina díky blízkosti a komornosti prostoru dokáže vzájemně velmi ovlivnit. Takže se omlouvám, jestli to ve velkých divadlech funguje jinak. Myslím ale, že do velké míry to funguje hodně podobně. A to už vůbec nezmiňuju debaty po představení, které mužou divákům zážitek ještě úplně otočit, zpochybnit a změnit. Takže názor člověka, který si to během sledování sám zhodnotí jako něco, co nikdy v životě neviděl (my bychom to asi nazvali alternativou nebo experimentem), je vzápětí zpochybněn názorem jiného, kdo mu řekne: Ty jo, vždyť takhle pracujou už rok v Dlouhý…
Takže ano, nejenom vnitřní rozpoložení diváka, znalosti, očekávání, vkus, ale i nějaké vnější aspekty ovlivňují divákovo vnímání toho, zda to pro něj je nebo není experiment, ale stále věřím tomu, že ON sám je v konečném důsledku tím, který se to jako experiment ROZHODNE vnímat nebo ne.
No a když nad tím vlastně teď tak přemýšlím, tak mi z toho úplně náhodou vychází tato definice:
EXPERIMENT MŮŽE BÝT NĚCO, CO JE PROMĚNLIVÉ V ČASE A CO SE PROMĚŇUJE NA ZÁKLADĚ VNITŘNÍCH I VNĚJŠÍCH ASPEKTŮ ZŮČASTNĚNÝCH JEDINCŮ – JAK DIVÁKŮ TAK HERCŮ – A JEJICH VZÁJEMNÉ PŘITAŽLIVOSTI ČI ODPUDIVOSTI V DANÝ OKAMŽIK.
Uf! Děkuji si za zamyšlení a přeji hezký den všem! 🙂
Děkuju. Zdeňko, myslím, že potvrzuješ z trochu jiného pohledu to, co napsal dole Vladimír Hulec a trochu jinak Frank Weisse: nemůžeme říci, co je experiment, protože vše je v neustálém přerodu. A tys ten přerod „protáhla“ nejen na konkrétní tvůrčí skupinu, nejen na konkrétní inscenaci, ale i na konkrétní představení. Teď bych tě mohl ještě trumfnout: experiment se občas zjeví i jen v okamžiku konkrétního představení (třeba vlivem momentálního vnitřního rozpoložení herce). Přesto ale nikdo z diskutujících zatím nemá tendenci říci, že experimentující divadlo neexistuje. Spíš bych dosavadní debatu shrnul tak, že: existuje v neustálém přerodu a rozpoznání experimentu je vysoce subjektivní.
Příklad
V hudbě je to možná jednodušší. Když rocková skupina hraje Vivaldiho, možná si myslíme, že je to experiment.
Nebo je to vlastní druh výkladu? Je vlastní interpretace experimentem? Když německý dramatik Heiner Müller vytvořil hru ze hry Williama Shakespeara „Hamlet“ s názvem Hamletův stroj (Hamletmaschine), osobně jsem hru viděl na počátku 80. let, má Hamletova mašina jen hrubou kostru tradičních pěti dějství divadla, do kterých jsou vkládány jednotlivé, kruté obrazy formované šokujícím jazykem, které jakoby postrádají jakoukoli souvislost a nechávají velký prostor pro interpretace s různými přístupy. Pro tuto hru je charakteristické, že Müller umožňuje svému Hamletovi občas vystoupit ze své „role“ a promluvit jako „herec“. Dílo tak nese metadramatické prvky i stopy Brechtovského či epického divadla a Artaudova divadla.
Heiner Müller * 9. ledna 1929, † 30. prosince 1995 Berlín byl významný německý dramatik, básník a režisér
Antonín Artaud, * 4. září 1896 v Marseille; † 4. března 1948 v Ivry-sur-Seine byl francouzský herec, dramatik, režisér, kreslíř, básník a divadelní teoretik.
Artaud založil Divadlo Krutosti (1935)
Kdo vlastně rozhoduje o tom, co je experimentální divadlo? Publikum? Režisér? Nebo porota? Záleží na úhlu pohledu? Je to podobné jako v otázce, co je vlastně umění? Nebo je celé divadlo něco experimentálního? Nebo je to, jak se krédem Augusto Boal vyjádřil, že divadlo je život a život je divadlo? Je celý náš život experiment? V životě opravdu nemůžeme opakovat nic přesně tak, jak jsme to už zažili. Je to možné v divadle? Je experimentální divadlo něco neopakovatelného? Nebo je to něco nového, co v minulosti neexistovalo? Experimentální divadlo je podle mě něco, co obsahuje, umožňuje změnu. Divadlo, které provokuje a hlavně nešíří moudra a recepty. Divadlo, které nejen reprezentuje, ale zpochybňuje něco, co je vnímáno jako norma. Experimentální divadlo je tedy změna sama o sobě, toto divadlo se vymyká obecné představivosti. Je opakem experimentálního divadla, když má publikum pocit, že herci recitují opakovatelné nacvičené repliky, aby přesvědčili publikum, co si má myslet a co cítit? Ne! Experimentální divadlo je svoboda, která umožňuje divákům mít volnost. Když se ohlédneme na počátky divadla, tak vidíme, že už v té době v něm bylo něco experimentálního.
Pokud se zaměříme na otázku, co to vlastně je experiment, tak to může být definováno jako objektní pozorování jevů vyskytujících se v kontrolovaných podmínkách. A jsme opět na začátku naší otázky. Nebo to mohu shrnout do důležitého bodu: Experimentální divadlo je opakem každé ideologické a konvenční normy. Ale může používat ideologii a konvenční normy. Nebo se ptáme sami sebe, co je to vlastně divadlo bez experimentů? Cituji: „Divadlo je výkonné čili múzické umění, při kterém herci (případně zpěváci a tanečníci) na jevišti předvádějí divadelní hru. Diváci obvykle sedí v hledišti divadelní budovy nebo v hledišti tzv. otevřené scény. “ Takže cokoli neobvyklého je experiment. V každém případě hrají diváci, režiséři a poroty důležitou roli při zodpovězení naší otázky! Frank Weisse
Děkuju. Odvážil bych si ještě rozlišit divadlo experimentální a experimentující: experimentální by mělo být na experiment zaměřeno („nedělat skoro nic, co není experiment“, „formulovat hypotézy a vyhodnocovat výsledky“, „mít program experimentů“), zatímco u divadla experimentujícího (Písek je přehlídka „experimentujícího divadla“) stačí, když používá neobvyklé, opakovaně nevyzkoušené prvky. Dalo by se to tak říci?
A ještě poznamenám: podle svého pokusu o vymezení experimentálního a experimentujícího divadla neznám v žádné současnosti působící skutečně experimentální; znám jen mnoho experimentujících.
Petře! Je tu důležitá poznámka! Musím se přiznat, že v němčině by se mi to nestalo. Moje čeština je pořád dost špatná. Nevnímal jsem rozdíl. Jaký je tedy rozdíl v obsahu? Experimentální nebo experimentující? Myslím, že experimentální je označení. Něco tak pojmenovaného, hodnotícího. A experimentující je proces, co se děje na jevišti, jak se to děje, jakými prostředky apod. a jak to publikum vnímá, je jedno nebo by to nemělo být vůbec důležité.
Po skončení hry si diváci mohou říct: Aha, to bylo experimentální divadlo. Na to ale mohou mít diváci různé názory.
Náš kousek, který ukážeme v Písku, se vyvíjel experimentálně v rámci workshopu a v Písku ho hrajeme už potřetí a určitě jinak než doposud.
Ale může se stát, že si toho diváci ani nevšimnou jako experimentující.
Experimentující divadlo je tedy v našem případě rozhodně něco, co zažíváme jako herci. V našem díle také platí, že texty se mohou měnit podle situace. A možná to bude úplně jiný kousek než ty dva předchozí, protože dává divákům možnost experimentovat s námi. Jsem zvědavý. A zvedavost vzniká automaticky při každém experimentu.
Frank Weisse
Franku, děkuju za rozlišení mezi označením a procesem – je to určitě zajímavá možnost. Můj pohled na rozlišení experimentálního a experimentujícího je tento: experimentální divadlo se cíleně snaží o experiment, je to nějaká „laboratoř“ nebo „výzkumný ústav“. Naproti tomu experimentující divadlo prostě vědomě nebo nevědomě používá neobvyklé prvky (formální nebo obsahové) při procesu vytvoření „co nejlepšího“ díla.
Petře,
diskuse je obzvláště zajímavá, protože termíny posuzujeme z různých úhlů pohledu a zkušeností. Zjevně tedy může existovat zásadní rozdíl, totiž zda hodnocení provádí divák, nebo herec, divadelní kritik či divadelní vědec. Tvůj pohled na věc je pro mě zajímavý. Totiž docházím k závěru, že obojí, experimentální a rovněž experimentující se mohou vyskytovat v jedné hře zároveň. Frank Weisse
Ha, ano, i v jedné hře zároveň. Je nějaký ekvivalent rozlišení „experimentální“ a „experimentující“ v němčině? Experimentell a experimentierend? Zní to šroubovaně… (V angličtině mě napadá „experimental“ a „experimenting“.)
Petre, velmi zajimava uvaha. Troufam si potvrdit, ze takhle nejak to bude. Experiment nikdy nejde na jistotu, experiment je pokus, kam lze zajit, zjistuje, kde jsou hranice beznosti a “ normalnosti“. Pokud by “ sel na jistotu“, mohlo by se stat, ze by misto experimentu neznameho vznikla jistota kyce.
LeCh
Lenko, děkuju. Ha, a teď jsi otevřela další pojem – kýč. Odvažuju si ale tvrdit (a ty nijak netvrdíš opak mého tvrzení), že nikoli všechno, co není experimentem, je kýčem; že je ohromná množina děl (odhadoval bych, že dokonce velká většina) a dílek, která nejsou experimentem ani kýčem. (Samozřejmě bychom teď museli definovat kýč, mně se líbí třeba definice Tomáše Kulky na https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%BD%C4%8D), ale třeba v prvním přiblížení nemusíme jít takto do detailu.
Experimentující divadlo: co to je?
Nastolená otázka a téma jsou staré stejně jako divadlo samo. Jakmile se divadlo začalo sebe samé uvědomovat, jakmile vznikly teorie a pokusy je kodifikovat a pojmenovávat, nutně vznikla otázka, co „divadlo“ je, a z ní se odvozovaly i úvahy, jak a kudy by se mělo vyvíjet, jaké jsou jeho formy, podoby, proudy, odnože a „nové“ formy.
A se vznikem modernismu přelomu devatenáctého a dvacátého století se teoretici, praktici i samotní diváci začali ptát, co je „experiment“ a jak do konceptu umění/divadla patří. A vznikly – a stále vznikají – různé pokusy o jeho charakteristiku, pojmenovávání a členění. Expresionistické divadlo, kruté divadlo, antropologické divadlo, realistické, civilní divadlo, divadlo malých forem, alternativní, agitpop, dokumentární, performance, site-specific, improvizované, imerzivní… Právě zemřelý prof. Ivan Vyskočil používal termín „nedivadlo“ a svou metodu nazval dialogickým jednáním.
Nechci zde příliš teoretizovat, pokud máte zájem, najděte si knihu Základní pojmy divadla (nakl. Libri + ND, 2004), kde autor Petr Pavlovský na straně 97 píše: Experimentální divadlo je modálně genetická oblast divadla. Jde o technický pojem, který nevypovídá nic o hodnotě díla. Je dán okolnostmi a podmínkami vzniku díla, ze standardního vnímání daného představení nemusí být přímo patrný. Doporučuju též Slovník divadelní antropologie Eugenia Barby a Nicoly Savareseho (IU-DÚ, NLN 2000).
A raději se pustím do aktuálních kontextů (právě o kontexty, v kterých dílo vzniká, jde totiž především), v nichž se tzv. experimentující divadlo dnes pohybuje.
Divadlo se nemění, mění se to, čemu říkáme divadlo
Existuje „nové“, „alternativní“ nebo jakékoli „jiné“ divadlo?, ptá se Petr Macháček v jedné z vymezených otázek. Samozřejmě, že takové – „jiné“ – divadlo existuje, ono ani nelze jinak. Ale každý je vnímáme různě v závislosti na svých zkušenostech a estetickém či názorovém základu, z něhož na divadlo pohlížíme, či z kterého je vytváříme. Prvním, co mě napadá, jsou slova Jany Pilátové v rozhovoru pro Taneční zónu 3/2022, kde říká: Divadlo se nemění, mění se to, čemu říkáme divadlo. Právě toto rozšíření pojmu, co je divadlo či co nazýváme divadlem, vede dnes k tomu, co bychom mohli směle nazvat „jiným“ divadlem. Je to divadlo menšin, divadlo utiskovaných, jak je nazval a praktikoval Augusto Boal, komunitní divadlo, politické divadlo, dokumentární divadlo, imerzivní divadlo, divadlo LGBT+ komunit atd. Nabízí ohromné možnosti, od pevných dramatických textů či aktualizovaných klasických příběhů (loni např. Trójanky Jakuba Čermáka ve Venuši ve Švehlovce) po vstupy do reálných prostředí či vytváření jejich otisků a přenášení do různých prostorů a kontextů. V českém amatérském prostředí je v tomto úhlu pohledu dnes nejvýraznější skupina Davida Zelinky Teď nádech a leť, již jsme několikrát mohli vidět i na ŠP. Podnětným příspěvkem bude letos v ŠP skupina Invisible Theatre Kalawatsch R.A.J. s inscenací Utlačovaní nebo intervence, jež využívá postupy zmiňovaného Augusta Boala.
Otázka „jinakosti“ ovšem evokuje nejen tematické či dokonce angažované zacílení, ale možná ještě víc formu, s jakou divadlo (divadelní tvůrce) pracuje. Dnes je doba technické vyspělosti, tedy různé vstupy živých kamer, on-line propojení, využívání techniky všemožnými směry umožňuje hledání, objevování i slepé cesty, což vše jistě k experimentu patří. Velmi rychle se ale tyto cesty vypotřebovávají, a co bylo včera experimentem, je dnes už nezřídka zastaralé a možná dokonce konzervativní, kontraproduktivní. Znáte to jistě sami, tak zde nebudu uvádět konkrétní příklady.
Formu a práci s ní však můžeme rozvíjet i nezávisle na technologiích či jen s jejich pro tu chvíli či projekt vhodným využitím tak, abychom nalezli vlastní divadelní jazyk, kterým komunikujeme. Neb divadlo je především – jak pravil klasik Ivo Osolsobě – komunikace komunikací o komunikaci.
Experimentující divadlo existuje v každé době
A zde se dostávám k vlastnímu svému příspěvku do této ankety a omlouvám se za dlouhý úvod, který klidně můžete přeskočit: Experimentující divadlo – a šíře umění – existuje v každé době a v každé společnosti a chvíli, a je to takové divadlo/umění, jehož tvůrci nezatíženi obecně vnímanými přístupy a formami vytvářejí své vlastní přístupy a formy, a to jak navazujíce či se znalostí předchozích, či zcela mimo ně.
A právě takoví tvůrci a soubory se na Šrámkově Písku objevují a setkávají, a je zcela jedno, nazýváme-li jejich tvorbu experimentující, alternativní, studentskou, seniorskou, antropologickou či jakkoli „vykloubenou“. Docházejí k různým přístupům, formám a výsledkům a my se nad jejich díly můžeme setkávat a přít, k jakým a zda – či do jaké míry – jsou experimentující a zda komunikují a s kým. A to je myslím podstata divadla a umění vůbec. Nejen dílo samé, ale diskuse nad ním.
A abych se zcela nevyhnul konkrétním jménům, jež podle mne naplňují či donedávna naplňovala to, co bychom oprávněně mohli nazvat experimentujícím, nabízím zde pár souborů a jedinců s plným vědomím, že na řadu z nich se nedostalo nebo jsem na ně v danou chvíli trestuhodně zapomněl (a předem se omlouvám):
V amatérském prostředí to byli či jsou náchodští Dred, kukští Geisslers Hofcomoedianten, pražské Divadlo Kámen, Hana Voříšková z Chocně (nejen její vlastní inscenace, ale především akce/performance v přírodě), projekty pedagožky Jarky Holasové s jejími studenty/studenkami či místně neuchopitelný Láhor Soundsystem. A ač již neexistují, musím vzpomenout i na ostravské Bílé divadlo.
Z profesionálních bych upozornil na skupiny Continuo, Farma v jeskyni (abych uvedl dnes již tak trochu „klasiky“), Spitfire Company, Depresivní děti toužící po penězích (a vůbec aktivity kolem pražské Venuše ve Švehlovce), Miroslava Bambuška, Petra Krušelnického (Krusha), Handa Gote, Boca Loca Lab, Jana Mocka, Jakuba Gottwalda, Petra Vančuru, Martina Talagu (např. dlouhodobý projekt PinkBus, ale i jeho vlastní inscenace/performance Soma, Kentaur, Headless Mule ad.), Michala Hábu, Divadlo Feste, Spielraum Kollektiv, Pomezí, T.I.T.S., D´Epog, Co.Labs či aktivity Jany Svobodové v Divadle Archa a festival Akcent. Zapomenout bychom neměli na pedagogické a produkční působení Tomáše Žižky, Petra Váši či Romana Černíka (plzeňská Moving Station), na jejich site-specific projekty či výstupy jejich studentů.
A jistě existují a budou se stále objevovat další. Ono ani – jak jsem psal v úvodu – nelze jinak.
Vladimír Hulec
Vladimíre, díky. Líbí se mi, že zmiňuješ experiment tematický i formální. Dotaz na tebe a na všechny: Dá se prostě říci, že experiment nastává, když si nejsme jisti, co se z nějakého prvku/postupu/pojetí vyvine? Když si nejsme jisti, jaká na něj bude reakce? (narozdíl od „osvědčených, prověřených postupů“?)
Petře, nikdy si nemůžeme být jisti. Alespoň já to tak cítím. Být příliš sebevědomý jako režisér se může obrátit proti. Z vlastní zkušenosti vím, že nedokážu přesně předjímat reakce publika. V 80. letech to bylo jednodušší. Je tedy dnes vše experimentální? Jisté je jen to, že to nejhorší, co se může stát, je, když je publikum lhostejné a znuděné, což se s osvědčenými postupy může stát. Tohle asi opravdu není experiment. O to lepší je pak, když se diváci vztekají a hází zkažená vejce. Frank Weisse
Děkuju. Ano, nikdy si nemůžeme být ničím jisti. To by ale potom směřovalo k tomu, že experiment je cokoli; např. i konvenčně provedené inscenace osvědčených situačních komedií Johna Patricka (Rajčatům se letos nedaří, …) či Romana Vencla (Když se zhasne, …). Tímto nijak neříkám, že ty komedie jsou špatné. Jen mi něco říká, že jejich běžné inscenování není experimentem. Kde je ta hranice?