Před Pískem: Cestovatelky: rozhovor

Anežka Marušincová, Eliška Ivanová, Terezka Langmannová a Zuzka Jarošová se všechny narodily s Trizomií 21, což znamená, že mají ztrojený 21. chromozomový pár v každé buňce svého těla, narodily se s Downovým syndromem. V době ještě před koronavirem se začaly scházet, aby hrály společně divadlo, tudíž měly v životě něco, na co se budou těšit, kde se budou UČIT  a ROZVÍJET SE , to byl náš záměr.

Jakým způsobem tvoříte?

Zkušenost s divadlem měla delší jen Zuzka a chvilku i Terezka, hrály divadlo na ZŠ se zdravými kamarádkami. Když ale děvčata odešla na střední školy, vše skončilo. Protože ale jedna z maminek tvrdošíjně trvala na tom, že divadlo je fantastický způsob, jak spojit u děvčat budování kamarádství, učení se vzájemnému respektu, rozvoji představivosti, uplatnění osobitého projevu a zároveň jeho kultivaci, schopnosti abstraktně myslet, rozvíjet paměť atd…, zkusily maminky spojit tyto čtyři dívky. Na pomoc chodila paní Budlana Baldánová, která je herečkou Malého divadla v Č. Budějovicích.  A mělo se vidět, „co z toho bude“. Zpočátku musel vzniknout scénář založený na pohybu a jen jedna z dívek mluvila a text četla. (Lidé s DS mají poměrně často potíže s výslovností i s vyjadřováním jako takovým).  Není asi zde  namístě popisovat MNOHÉ obtíže, které děvčata měla na začátku. Ale postupně, asi během půl roku,  se naučily spolupracovat, počkat, opakovat a zkoušet, hýbat se každá svým způsobem… A začalo je to tak bavit, že začaly samy chtít hrát divadlo i před lidmi.

A tak hrály na vánočním představení Apoštolské církve c Č. Budějovicích, a to dvakrát.

Poté paní Baldánová oslovila budějovický Ateliér 3D a pan Vít Piskala, který Ateliér vede, nás pozval na přehlídku sTylem. Tu příležitost jsme vděčně přijaly jako hosté 2x za sebou. I když už nám nemohla pro jiné důvody pomáhat paní Baldánová, pokračovaly jsme dál. A zkusily jsme další „level“, holky už se měly učit mluvit nahlas a  pokud možno zřetelně. S tím se pořád perou, ale  jsou ochotné na sobě  pracovat (což není u lidí s DS samozřejmostí).

Proč jste udělali zrovna tuto inscenaci?

Vzniklo nové představení, o němž ještě nevíme, jak bude dokončeno. Jde o legrační vstupy do zásadních etap  kulturně-historického vývoje. Hned zpočátku bylo jasné, že musí jít o krátké obrazy, kde holky „udrží myšlenku“ a MUSEJÍ se při tom bavit.  A NAUČIT SE ZNÁT DĚJINY a pojmy.  Takže dosud má hra části PRAVĚK, GOTIKA, RENESANCE, BAROKO a úplně nově KLASICISMUS. (Další části teprve nastudujeme – bude to romantismus, impresionismus a současnost. ) Poslední obraz vznikl po  poslední přehlídce v Budějovicích (nikdo si nemyslel, že děvčata do Písku opravdu pojedou), a tak jsme se vesele s děvčaty a s maminkami pustily do další části. V Písku bude tedy premiéra. Předchozí části děvčata hrála 2x: v divadelní kavárně a na přehlídce sTYLem.  Kolikrát budou hrát nevíme, uvidíme, jestli se najde příležitost ????? (jedno představení je ještě čeká, ale tam budou hrát původní komickou taneční hru o vaření zdravých jídel.)

Co považujete ve své inscenaci za experiment?

Co považujeme za experiment ? Celé jejich seskupení je experiment. A ukazuje se, že jejich seskupení funguje: divadlo si holky zamilovaly, upřímně se těší na každou zkoušku, jejich počáteční plachost se vytratila a začaly se snažit „být herečkami“,  jsou hrdé, že vystupují, ukázalo se, že jsou schopné si pamatovat, zahrát (po svém), pracovat na sobě. To nejdůležitější: tím, že chápou souvislosti hry a jen nenapodobují, co se jim ukáže, ohromně se baví. A my s nimi.A pro nás jako celé rodiny je toto nejdůležitější: jejich radost celkový rozvoj.

Kdo je autorem scénáře/vize, kdo inscenaci rozvíjí, dodělává

Vlastní zkoušky probíhají tak, že  maminka, která píše scénáře, pošle ho mailem domů maminkám ke schválení. Potom celou  jednu konkrétní epochu promítne  před první zkouškou jako prezentaci nebo vytiskne jako učebnici, povídáme si o důležitých věcech, které se tehdy  odehrály, každá dívka  během výkladu obdrží svou postavu a nějak se domluvíme, proč je tak důležité být opravdu jako ona postava kdysi.

Děvčata se nejdřív scénáře učila zpaměti, ale zjistily jsme, že nejlepší je učit se scény rovnou, s tím, že holky učíme pochopit souvislosti, nadchnout je pro legraci v dialozích ukrytou a pak vzniknou různé komické situace, kdy se trochu motáme dokola, ale báječně se všichni bavíme, než přijdeme na to, jak jejich „logiku“ usadit do našeho úmyslu jak věc zahrát.Čili  scénář je pevný, ale při zkouškách samy holky projeví námi netušené vlastnosti a smysl pro  vlastní dialog, takže jejich věty ponecháme. Často zjistíme, že některá slova nedokáží vyslovit, tak je měníme za jednodušší. Stává se, že některá z nich najednou přestane chtít hrát, nevíme proč, pak je na řadě její maminka a my všechny počkáme, až se vysvětlí, co se děje a hra naskočí dál.

Zkoušíte/testujete si v této inscenaci něco konkrétního?

Ověřujeme si, že máme pravdu, když předpokládáme, že tyto dívky navzdory své diagnóze budou umět hrát divadlo.

(ptal se Petr O., vyprávěla Jana Jarošová)

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>