Hana Voříšková vypráví o tom, jak inscenace vznikla a jak je to s jejím dlouhodobým divadelním experimentem.

Jak a proč jsem vytvořila tuto inscenaci.

O Vánocích 2021 jsem byla nemocná. Byla jsem sama doma a hledala jsem něco ke čtení.

Na stole stála vyrovnaná hromada knížek, ze kterých jsem před několika dny vybírala texty pro oslavu zimního slunovratu. Sáhla jsem po „Trnové dívce“ – příběhy severoamerických Indiánů přeložené Jáchymem Topolem. Velmi syrové, drsné příběhy, životy lidí a zvířat se zcela prostupují, boj, lov, smrt, pomsta, sekání a požírání těl. Boj o jídlo, o život, o místo na slunci. Všichni cizinci jsou nepřátelé.

O Štědrém večeru jsem došla k eskymácké básni o velkém hladu. Četla jsem ji opakovaně. Plakala jsem při ní. A mezi tím jsem se podivovala tomu, proč si během významného křesťanského svátku čtu takové nekřesťanské texty. A uvědomila jsem si, že ve srovnání s touhle básní mi obrazy nahého Jezulátka na seně připadaly jako hodně slabý čaj. (Promiň, Ježíšku.)

Od té doby vyhledávám a čtu knížky o drsném severu a o životě Eskymáků. Putuji se sobími stády, s psími spřeženími, lovím tuleně, šiju oděvy z tuleních a sobích kůží, svítím si ve stanu tukovými lampami. A nechávám se při četbě prostupovat životní silou seveřanů, jejich odvahou, vůlí a láskou k životu.

A myslím na to, jestli projevy milosrdenství a lásky k bližnímu, které považujeme za významné křesťanské hodnoty, nemají i svou odvrácenou stranu. Čím více člověk spoléhá na to, že mu někdo druhý pomůže v nouzi, tím více odevzdává moc nad svým životem do rukou někoho jiného. Společenský systém, který označujeme jako humánní, nabízí nejrůznější služby a pojištění pro situace nouze. Vytváří tak v hlavách lidí pocit bezpečí – když budu v nouzi, stát se o mě postará. Mám na to nárok, je to moje právo, je to jejich povinnost. A tak odevzdáváme svoji moc, svoji zodpovědnost, svoji svobodu různým institucím. Jsme humánní a ztrácíme svoji osobní sílu a bojeschopnost.

Eskymák není na nic pojištěn, nemá na nic nárok a ví, že život je nebezpečný. A miluje ho takový, jaký je. A nezajišťuje se pro čas nouze. Když má hojnost, rozdělí se o všechno, co má.

Pro mě jsou obrazy ze života seveřanů velmi inspirativní a ozdravné. Proto jsem vytvořila inscenaci z textů eskymácké poezie. Abych se mohla ještě více nechat prostoupit silou tohoto světa. Oslavit ho. A sdělit o něm něco i mým divákům.

V čem je tahle inscenace experimentem ?

Nevím, jestli je experimentem. Nerozhodla jsem se předem, že budu v inscenaci něco zkoumat. Nebo že budu záměrně porušovat nějaké normy, pravidla. Vybrala jsem texty a hledala prostředky k jejich zdivadelnění. To je myslím běžný postup tvorby.

Když se podívám s odstupem na vývoj své divadelní cesty, je pro mě tahle inscenace objevná. Dříve jsem hlavně vyráběla loutky, kulisy, pohyblivé mechanismy. Spíš jsem je obsluhovala, než že bych sama hrála. A postupně jsem se vysvobozovala z vyrábění, přestávala jsem se schovávat za své hračky a čím dál více jsem na jevišti sama přítomná, obnažená. Zpočátku jsem si pouštěla ke svým hrám reprodukovanou hudbu nebo jsem spolupracovala s hudebníky. Postupně jsem začala sama mluvit a v téhle poslední inscenaci dokonce zpívám. Je to jeden z mých bobříků odvahy, které na jevištích lovím. Z tohoto pohledu by se dalo říci, že celý můj divadelní vývoj je dlouhodobým experimentem, zkoumajícím, jak hodně se odvážím vylézt z ulity. A co mi to přinese.

(vyprávěla Hana Vošíšková, zaznamenal Petr O.)