Zažil jsem zběsilou jízdu Cestovatelek časem, při níž byly situace nastolovány rychleji, než stačily doznít, při níž do opadajícího napětí jednoho komunikačního uzlu nastupoval další. Místy rozvolnění, které přineslo temporytmické ozvláštnění. To vše bylo velmi příjemné a silné. Proč bychom měli vše dotahovat až do vyhnití, že?

Tento postup, který Cestovatelky zvolily, by mohl být inspirací pro mnohá divadelní uskupení, která pracují s řemeslně nezkušenými nebo jakkoli (třeba řečově, pohybově, …) limitovanými herci. Není špatné prostě valit události jednu za druhou (případně s občasným uvolněním – ať už při přestavbě, převlékání nebo jen tak), bez dohrávání. Valení událostí v rychlé sekvenci přepokládá dostatečně důkladné nacvičení, nastudování. Mohou ho tedy uplatnit jen takové skupiny, které jsou ochotné solidně pořádně pracovat. A skupina dívek z budějovického sdružení Ovečka evidentně ochotná pracovat je, a jejich režisérky a rodiče také. A navíc: všechny čtyři cestovatelky spolu i s hledištěm dobře komunikovaly. A ještě jedno moudro: Jeden ze zázraků divadla spočívá v tom, že může komunikovat za jakýchkoli podmínek. Proto je mnohdy zajímavější amatérské divadlo než profesionální, nepoučené než řemeslně zdatné, divadlo na rušné ulici zajímavější než divadlo v ideálně soustředěném prostoru, divadlo bez technických prostředků než divadlo technologicky vyspělé. Tento zázrak divadla se mi díky Cestovatelkám dnes materializoval.