Soubor: Atmosféra ve večerním představení lepší. Ale i dopolední si diváci zpětně “dohledávali”.

VH: Interpretovaný text. Dramaturgický úvod k R.S. Princip rozstříhaného okamžiku: vyprávěné divadlo. Z mozaiky se staví obraz. Výzva pro inscenátory, jak s textem pracovat. Roztrhané herectví. Dle reakcí diváků i zábavná inscenace. Je třeba mít ale čerstvou hlavu, aby se dalo usledovat všechny linky. Adekvátně předvedené herecky.

Jaké tajemství odkrývají ale nebylo řečeno. VH nabádá k vyřčení. Navádí to diváky k vnímání komedie, když nevidí tragedii.

TŽ: Dobře zafungoval výběr místa. Styl kabaretní. Otázka rozporu tragikomedie a komedie s tragédii – fokus na kabaret? Trochu přemrštěné do kabaretu.

Soubor: Hrají ne v kukátku, ale obráceně.

TŽ: Zvýrazněné rty, černobílá dispozice, kontrastní, ale až příliš. Čekárna na letišti, na nádraží. Připomíná Nebe nad Berlínem. Tady v té inscenaci jde víc o vaudeville. Hodně všechno předstírané, chybí střídmost. Nechce to takové drama. Rozporuplnost, jak to funguje vizuálně. Proč si tak zanášejí scénu harampádím, když se ten prostor pak tak zdrcává? Dvojí pocit.
Ujasnit si, kdy se pracuje s kódem, se symbolem a s idolem (songy). Každý ten rozměr má jiný vyprávěcí model. Idol může nést příběhovost, symbol dává podnět k pochopení na první dobrou (hrníček). Přečmárávání hrnku ho pak změní – v (dopravní) značku. Kdy dát útržky symbolů… velká gesta, která fungují jako dopravní značka vedou ke ztrátě tajemství. Určit si ve třech vyprávěcích rovinách, co je co.

ZM: Kvitovala zpracování ženskou optikou. Naprostá volnost od autora. Může to být jak skromnější, tak i spektakulárnější. Náročné texty, ale dávají velkou svobodu, kterou soubor využil. Krásné pocity z toho, že na začátku byla trochu nejistota a postupně nabývala souhra a jistota mezi sebou. Obecně lidská rovina – smutek, radost. Co se cítí v okamžiku. Zachycení toho, že jeden pohled může ovlivnit celý život. Přenést dění se divákům dařilo. Viditelná radost z hraní textu. Přála si lepší otisk tlapky. Obrovská herecká a lidská zkušenost pro všechny zúčastněné.

PV: Brzy byl ohledně stylu doma. Překvapen, že hraním jej zajímají mnohem více herci než ten text. Pojmenovává text jako retro poetiku a vzpomíná na německý existencialismus. Postdramatika vybízí k představě něčeho nového, ovšem toto bylo spíše vzpomínání.

Touha vidět se souborem něco méně intelektuálského. Víc kabaretu a méně “huhuhu” (“teď si řekneme něco zásadního”).

VH: Oceňuje formu nalezení komerční úspěšnosti. Problém s černými kubusy.

Plénum: Třikrát viděno, pokaždé jinde. Hlubší a širší sál svědčí interpretaci. Tady minimální pohyb herečky omezoval. Nevhodný prostor pro tuto inscenaci. Umocnění představení. Daleko mrazivější a temnější.

LR: Scénografie kostky a kufry byly navíc. Síla inscenace tkví v herectví. Nic se s kufry ani se šatníkem nestalo, takže jsou zbyteční. Nemyslí si, že byl záměrem kabaret. Spíše poloha grotesknosti – věci zároveň směšné i hrůzostrašné.

Soubor: Prvně se nám lidi smáli tady. Soubor toužil ukázat oslavu života. Ošahávají si to. Tvar je těžký. Pokaždé to vyjde jinak. Smíchopláč. Odlehčit těžkotonážnost. Odstranit patos.

Plénum: Autorka diplomové práce o Schimmelpfennigovi ocenila brechtovský přístup k látce.

POM: Nejzajímavější divácky je to, co mezi sebou komunikují lidi na jevišti – prožití intenzivní komunikace. Ostatní je pak “lešení”, po kterém došly herečky do tohoto tvaru. V tomto případě komunikace s hledištěm nastala.