Plénum:

Cení si tématu a osobního přístupu. Otevřené téma – já jsem jiná, ty jsi jiný – zůstalo v dichotomii na verbální úrovni a skončilo smířením. Monotónní. Spousta rekvizit použitých k charakterizaci, ale ne zcela využitých. Příliš mnoho slov.

Líbilo se. Ocenění nápadu táhnutí balvanu celý život. Očekávání rozvinutí tématu až do radikálnější výměny pohlaví.

JL: Klasická ZUŠ práce. Možná vhodnější pro Mladou scénu. Kvalitní práce. Ocenění přemýšlení a vlastního tématu, potřeby vypovídat o sobě, o genderové nevyváženosti a otázky, kdo jsem já a co ode mě očekává společnost. Divadelně je ale co dotahovat, aby vystoupili z lineárnosti inscenace. Vytvářet situace. Práce s kamenem zajímavá, ale nabízela víc. Ještě více vypointovat a vygradovat situace.

Vyrovnané a harmonické výkony, kontinuita až k deziluzi. Strach z dospělosti. Na to, že soubor je zredukovaný ze šesti na dva lidi, to dal s přehledem. Nabité. Hodně dospělé.

LR: Věříme té věci, protože na hercích je vidět, že oni tomu věří, že si objevili, co je ve společnosti špatně. Rezervu vidí v principu stavby věci, která je postavená na vypočítávání věcí. Předměty nerostou významově skrze jejich použití a poté vývojem vztahu k nim a vzájemně k sobě. Nové a různorodé věci jsou odloženy. Málo je více. Kameny jako symbolika. Ostatní rekvizity jako metafora. Kvituje ale, že začali takto divadelně pracovat.

POM: Ocenil herecký minimalismus a výpravu. Kameny by mohly být větší, protože zůstaly na pomezí symbolu a závaží. Uvítal by příklon k jednomu či druhému.

Lektoři:

TŽ: (Dnešní inscenace jsou propojené úklidem.) Jednoduchý tvar. Za scénografii: každá věc, hmota, nákupní tašky hraje. Strašně zajímavé bylo sledovat, jak se k věcem na jevišti stavěli. Vzpomíná „poetiku René Magritta“. Uvěřil, že je téma inscenace autentické díky závěru při předávání květin a platby od příbuzných.
Práce s kamenem: Inscenaci sluší držet se kamene. Zastánce haptiků. Pro výběr kamene připomíná scénografické pravidlo – jeden člověk unese kámen o délce lokte a výšku délky malíčku a palce od sebe.

VČ: Leccos v představení oceňovala a zároveň byla zklamaná, že se nedozvěděla víc. Kromě kamenů se neodehrálo nic nečekaného. Štvala ji „ZUŠ“ kombinace růžová a modrá košile přes černé oblečení. Vizuálně ji vadil rozdíl, jak se chovali k plastu a jak ke kameni. Vidí použité dva modely scénického uvažování: něco byly vtipy (tašky) a něco poetická rovina (kameny). Scénicky nečisté. Podstatné v životě by mělo být více oddělené, např. pomocí světla.

PV: Představení se líbilo. Na počátku obava z opakování. Scénická řešení překvapivá a neotřelá. Zdálo se mu, že rozhodující složkou a silou inscenace je osobní nasazení a přesvědčivost protagonistů. Ani na chviličku se nezatvářili, že by jen plnili nějaký úkol. Nebylo to „papundeklové“. Chvilku váhal ohledně stereotypů (růžová, modrá), pak ho ale přesvědčila klíčová věta: „Jsme z Pelhřimova.“ Navrhuje neměnit pohlaví, ale odstěhovat se. Stereotypní řešení existují na malých městech. Dojmutý ze společenství. Připomnělo to, že jsme bublina. Kameny mu připomněly Sisyfa.

VH: Přesvědčili o svém tématu i skeptiky. Cítí více věcí, se kterými se dá ještě pracovat. Souhlasí s kritickou částí pléna.

Soubor:

Zajímavá debata. Akcentované kameny jsou velký jmenovatel. Nejsou jen symbolem, ale i skutečnou tíhou. Proces inscenace vidí a cení si jako objevování. Zažívání společného vývoje hrou.

Vysvětlivky: PV – Petr Váša, TŽ – Tomáš Žižka, VČ – Viktorie Čermáková, VH – Vladimír Hulec, LR – Luděk Richter, ZM – Zoja Mikotová. Plénum – všehochuť diváků, POM – Petr Odo Macháček, Soubor – tým dané inscenace.