Hrálo se v sobotu po poledni.

Scénická reportáž. Divadlo faktu. Skoro scénické vyprávění, scénické čtení. Výborné scénické vyprávění či scénické čtení. Autentické, s velkou dávkou civilnosti, přitom zvukově skvěle zvládnuté.

Za sebe bych ani nepotřeboval scénu a projekci. Kdyby herci seděli u lampiček a společně bychom se dostávali do toho strhujícího vyprávění, ve tmě, soustředěně, v intimitě (ono to tak skoro bylo), stačilo by mi to. Nepotřeboval bych žádnou vizualizaci.

Stejně tak bych nepotřeboval zvukové divadelní prvky. Bylo jich tam velmi málo, ale i tak mě paradoxně spíš rušily, protože mi kazily autentičnost skvěle a čistě podávaného textu. Příkladem je mluvení unisono nebo celá fráze „jsem Malála …“ (asi necituji přesně). Zkrátka to struhující vyprávění, skvěle prováděné, mi úplně stačilo.

Ale třeba se pletu, třeba tvůrci začlenili do dílka přesně tolik prvků, kolik měli, a text sám o sobě by byl slabší…

Režie a hraní šťastně civilní, s občasnými jemnými efekty („která z vás je Malála?“). Z tohoto pohledu šťastně jemné.

Inscenace je zároveň edukativní. Ukazuje nám poměry v Pákistánu. A trochu i tady. A proč ne? Když je to umělecky dobré, edukativnost nemůže být na škodu.

Poznámka: čtvrté zasmušilé studentské divadlo od sobotního rána. Paradoxně ovšem: ačkoli je téma asi ze všech čtyř nejdrastičtější, zasmušilost byla tak nějak hebká, ze všech nejhebčí, snad až katarzní.

Tápavý polovtip: proč hrajeme divadlo, když je často lepší čtení nebo jen textová interpretace? Mohli bychom si ušetřit všechny ty jevištní trampoty…