PV: „Ještě nikdy jsem to, co řeknu, neříkal. Začátek úžasnej. Konec úžasnej. Prostředek nadbytečný. Lekl jsem se představy, že se všichni vystřídají. A vystřídali.“ Chápe ZUŠkový princip, aby se dostalo na všechny. Empatie v dramaťáku ke všem. Ale bezohlednost vůči divákovi. Zajímavý morální paradox. Navrhuje: vylosovat dva či tři lidi, kteří by své výpovědi uvedli. Celek ho zajímal. Ale iritování publika vedlo k usínání diváků. 

Vzpomínka na neviditelného kamaráda, práce s civilností a uvěřitelností… začátek nabízel, že to bude nejlepší věc na přehlídce…

Douška ke škrtání: Neškrtá se nejen to, co není dobré. V další fázi, v “profi-škrtání”, se škrtá vše, co není nutné, byť je to dobré. Držet se tématu.

TŽ: Vyzdvihuje soustředění, s jakým pracují. Hledal experimentu v inscenaci. Divadlo jako amplifikátor výpovědí, tj. možnost vyjádřit svou polemiku. To vzbuzuje zájem, ale s počtem výpovědí – traumat – zájem sledujících klesá. A místo zájmu nastupuje shovívavost. Zmiňuje zajímavou práci se zákulisím. Stimul tajemství.

Doporučuje inspiraci Peterem Handkem: při práci se zákulisím pracovat s trpělivostí a nábojem, pracovat s pohledem diváka. Po divácích se žádá empatie. Hledání pravdy, způsobu, jak se integruje výjimečnost. Vnímání vnímavosti. Výjimeční lidé (nikoliv hendikepovaní) umí fungovat bezprostředně, reagovat tak, jak to cítí. Tady inkluze paradoxně ukázala hendikepy všech ostatních. Vědomá práce s tímto by byla nadstavbou. Také zmiňuje ZUŠkový efekt, aby se vystřídali všichni.

ZM: Šla s tím. Zajímaly jí všechny výpovědi. Neudrželo se ale ohnisko pozornosti. Vidí režijní nedostatky. Postesk nad nevytěženým opakování situace podávání ruky, která byla jen jakoby en passant. Rozpad v příchodech a odchodech. Spousta stimulů. Líbila by se jí představa “malé” třídy, že nikdo neodchází a reagují na sebe. Chyběla kompaktnost. Zdlouhavost.

VH: Dramaturgicko-režijní otazník, co chcete sdělit. Nevadí, že si každý přinesl svou výpověď, ale problém je s příchody a odchody. Doporučuje také neodcházet. Zdvojování problémů při vzniku muzikálu. Posílit roli Michala, skrze kterého diváci nahlíží dovnitř.

Plénum: Umět se reflektovat i přestat se reflektovat. Odstřihnout se od já.

POM: Vidí v inscenaci jiný žánr. Autentická reflexe lidí a Aleš pouze jako spoušťeč. Nejlepší herectví, protože mají svobodu, uklidní se, nikdo nespěchá a dají si na čas. Být sami na jevišti prospívalo. Kdyby tam byli všichni, tak by to nebylo ono. I v prostředku se mluví o Alešovi, ač se o něm nemluví. Oceňuje, že se situace nevalí a nechávají se ty emoce doznít.

TŽ: Vzpomíná klauzury na DAMU a s tím jakousi profesní unavenost z výpovědí. Plný respekt vůči rozhodnutí souboru to udělat, ale zároveň iritace. Na začátku zazní, že bude “muzikál”. Ten je o “číslech”. Zpočátku kolektiv, pak rozpadnutí. Nabádá neopouštět kolektivní médium.

Plénum: Vidí v inscenaci celistvost rozrušovanou upírem, antiAlešem.

Soubor: Rozpadlo se to více než to má být, čemuž “napomohl” prostor.

Vysvětlivky: PV – Petr Váša, TŽ – Tomáš Žižka, ZM – Zoja Mikotová, VH – Vladimír Hulec, LR – Luděk Richter, POM – Petr Odo Macháček, Plénum – všehochuť diváků, Soubor – tým dané inscenace