Jedna z dívek na začátku hry Kolik nám zbejvá? vzpomíná nad hromadou třiceti tisícikorun na zdánlivě banální myšlenku z hodin filosofie, že peníze jsou jen papírky, v jejichž hodnotu věříme. Na hru mosteckého souboru Brambůrky lze nahlížet mnoha způsoby, přičemž jednou z možných optik jsou právě peníze.

Strážci Země: příjemná, malá, hebká forma. Malé a hebké loutky. Malé a příjemné čtení z velkých, omšelých knih. Sladce uhrančivé svitavské piáno, housle a hlasy. Kombinace tradiční malé formy s hezky post-soudobým loutkářstvím. A s četbou; to už je skoro – nebo úplně – konceptuální záležitost.

Totování: „to bude má cesta“. Cesta je dlážděná nějakými úmysly. Cesta D.R.E.D.u z Náchodska-Kladska je dlážděná?.. Myslím, že úmysly to nejsou. Díkybohu.

Třeskutě vtipná, přitom nikoli povrchní hra souboru Ovečka končila v klasicismu, další období jistě čekají na své ztvárnění, už teď se ovšem nabízí otázka, co bude v kapitole poslední, v té o dnešku. Příbory už máme, postele pohodlné a umění rozmanité, co nám tedy zbývá?

Kousek z Nového Jičína Ptáci je z mého pohledu vystavěn v podstatě na prvoplánové satiře (což nemyslím nijak ve zlém, první plán pro mě není ničím pejorativním), která je postupným ponořováním se do sebe sama umocňována nejprve na druhou, poté možná i na třetí. Tento postup není žádným vynálezem, myslím, že ho využívá například i klasická situační komedie.

Zažil jsem zběsilou jízdu Cestovatelek časem, při níž byly situace nastolovány rychleji, než stačily doznít, při níž do opadajícího napětí jednoho komunikačního uzlu nastupoval další. Místy rozvolnění, které přineslo temporytmické ozvláštnění. To vše bylo velmi příjemné a silné. Proč bychom měli vše dotahovat až do vyhnití, že?